Alice

 

Autorka: Liamessette

 

Poznámka autorky: Je to velmi…jak bych to řekla… ehm… prostě je to rozhodně FF… To by se totiž stát nemohlo. Ale jednou jsem dostala nápad propojit pár příběhů do jednoho a vzniklo tohle… bavte se. Mimochodem, pro zasmání tenhle příběh má přesně 1000 slov… přepočítejte si to.

 


     Jednoho dne, bylo to pár týdnů po mých desátých narozeninách, mě má starší sestra Alice vytáhla ven. Proplétali jsem se městem a já nevěděl kde jsem. Alice si očividně byla naprosto jistá kudy jde, vypadalo to jakby tudy chodila každý den. Ale byla roztěkaná a nervózní a stále se ohlížela. Jakoby se bála, že jde někdo za ní. Nakonec jsme došly k jakési polozbořené budově na kraji města. Alice z ničeho nic vlezla dovnitř a zmizela ve tmě. Stačila mě čapnout za ruku a odtáhnout mě dovnitř.
     Uvnitř místnosti byla tma, jen malý proužek světla ozařoval ani ne půlku místnosti. Stála jsem v pruhu světla a trochu vyděšeně mžourala do tmy kolem sebe.
     ,,Alice?“ zašeptala vyděšeně. Zmizela ji z očí a nebyla nikde k vidění.
     ,,Alice..“ v hlase se jí začínal odrážet podtón paniky. Ze tmy vystřelila bílá ruka a strhla mě do tmy k Alici.
     ,,Ach Alice…“ vydechla jsem úlevou a snažila jsem se jí podívat do očí. ,,Kde to jsme?“ zeptala jsem se jí a rozhlédla se po temné místnosti a v očích se mi začal odrážet strach.
     ,,Alice co se děje? Proč jsi mě přivedla sem?“ snažila jsem se podívat do Aliciných očí.
     ,,Bello..“ Bylo to poprvé co promluvila v té místnosti. Zhluboka se nadechla. ,,Bello, musím ti něco říct… Víš já..“ nevěděla jak začít a nervózně se ohlédla, jakoby se bála času.
     ,,Neboj Alice. Mě můžeš říct všechno…“ Povzbudivě jsem svou sestru pohladila po tváři a usmála se.
     ,,Ne Bello. Tentokrát ne. Zapamatuj si. Ať se stane cokoli, ty jsi a budeš má sestra. Mám a budu tě mít ráda. A tak to zůstane. Rozumíš? Věřím ti.“ Začínal mluvit rychleji. Usmála jsem se na ni.
     ,,Ale to je jasné Alice, ale proč…“ Alice mi rychle skočila do řeči.
     ,,Prosím Bello. Věř mi. Tebe já nikdy nezradím. Nikdy. Tady..“ zašmátrala v Kašpar a vytáhla medailon. S květinou. S překrásnou květinou bez jména. Tajemnou a překrásnou.
,,..tohle je lilie zoufalství a naděje. Pokud ji budeš mít u sebe, já budu s tebou…“ dala mi ji do ruky a stiskla medailon i s mou rukou.
     ,,Ale já tomu nerozumím…“ zamumlala jsem nešťastně a přestávalo se mi to líbit.
     ,,A snad ani raději neporozumíš..Ale jestli ano, prosím tě věř mi a vzpomínej na mne jako na svou sestru…“ řekla potichu a v očích se ji zaleskly slzy.
     ,,Ty mě opouštíš?..“ vyhrkla jsem vyděšeně a zírala na ni s očima do kořán. Podívala jsem se ji do očí a hledala odpověd´. Uhnula pohledem. Bylo to jasné. Chtěla odejít. Zvedla hlavu a chystala se něco říct, když v tom se ozvala strašlivá rána a křik mnoha hlasů.
     ,,Alahomora!“ dveře se s prásknutím odevřeli a do místnosti vběhlo asi 12 kouzelníků a za ním další dav lidí. Jakmile je Alice uviděla políbila mě naposledy na tvář a stiskla mi ruce.
     ,,Sbohem sestřičko…“ zašeptala a rychle utíkala k druhým dveřím. Namířili na ni hůlku a vyslali proti ni mnoho kouzel, bohužel jedno z nich ji zasáhlo a svalila se v bolestech na zem.
     ,,Alice!“ vykřikla jsem a běžel ji na pomoc. Někdo mě ale zezadu chytil kolem pasu a nechtěl mě pustit. Prala jsem se s ním a snažila se k ní dostat, ale sevření nepovolilo.
     ,,Uteč Bello..“ zasýpala ze země a rychle se zvedala a vytahovala hůlku a vystřeloval kouzla kolem sebe. Jeden kouzelník se k ní však přiblížil zezadu a skočil na ni.
     ,,Pusťě. Alice!!“ s hrůzou jsem pozorovala jak se na ni kouzelníci vrhli a snažili se ji odvléknout. Do očí se mi draly slzy a já je nezastavovala. Kolem byl ruch a všichni křičeli, ale já jsem nic neslyšela, jen jsem se stále dívala na svou sestru, která se prala s chumlem kouzelníků.
     ,,Alice!“ zakřičela jsem a snažila se vymanit ze sevření. Zaslechla mě a podívala se na mě. V očích se ji objevil smutný výraz. Začala se prát ještě urputněji a snažila se dostat ke mně. Natáhla ruku a snažila se ke mně dostat blíž. Instinktivně jsem se k ní přiklonila a napřáhla svou ruku, ve snaze se ji dotknout. Třeba jen konečkem prstů… Dotkla jsem se Alicini ruky a ucítila úžasný pocit bezpečí. Vzhlédla jsem a naše pohledy se setkaly. Pochopila jsem, že ať se stane cokoli, Alice vždy zůstane mnou milující sestrou.
     ,,Bello…Věř mi…“ zašeptala tak potichu, abych to slyšela jen já a podívala se na mě. V očích měla slzy. V tom hluku to stejně nikdo neposlouchal. Dva kouzelníci kteří ji drželi jakoby se zastavovali a vše kolem nás se zpomalilo.
     ,,Věřím ti Alice…Věřím..“ zašeptala jsem a slzy mi smáčely už celý obličej. Alice se smutně usmála do dalšího přílivu slzy. Pak vše nabralo znovu rychlost a Alici ode mě rychle odváděli. Pral jsem se a snažila se vymanit s pevného sevření, které ne a ne povolit se. Alice se rychle vzdalovala.
     ,,Alice!!“ zakřičela jsem znova a snažila se znovu zachytit její pohled. Podívala se na mě a neslyšně vydechla. ,,Bello..“ Už se nebránila kouzelníkům, kteří ji odváděli. Bezmocně se na mě dívala a smutek a bolest v jejích očích mi rvaly srdce. Rychle ji vynášely z místnosti.
     ,,Alice!!!“ zakřičela jsem z plných plic a naposledy se ji podívala do očí….Do těch prázdných bolestných očí..A pak mi zmizela z dohledu…zmizel ave tmě. Začal jsem se prát jako o život a z plna hrdla jsem křičela.
     ,,Alice!!! Já ti věřím. Věřím ti!!“ Křičela jsem i když jsem ji neuviděla a museli zasáhnout další kouzelníci a bych jim neutekla.
     ,,Vrať se Alice!! Já ti věřím!! Věřím!!!“ dívala jsem se do tmy a pak jsem se jen bezmocně propadla do tmy.. Poslední moje slova byla: Alice..věřím ti…
     Probrala jsem se na ministerstvu. Všude kolem mě pobíhali lidé a něco křičeli a mumlali. Podívala jsem se na fontánu a zakroutila hlavou. Jak mi to jen mohla udělat? Proč mne opustila? Z očí se ji nanovo spustí proud slz. Rychle si je otře rukou z obličeje. Uvědomí si, že v ruce stále svírá medailon. Jediné co ji od Alice zbylo..podívá se na ni a vybaví se ji Alice. Nevrátí se…..