Černá růže – část první

 

Autorka: teresssska

 

     Vteřiny, ty hloupé vteřiny se táhli tak neúnosně pomalu. Už snad čtvrt hodiny jsem stála na jednom místě, hleděla do Edwardových medových očí a přemítala nad čím asi přemýšlí. Nohy se mi třásly úzkostí, očekáváním a zároveň radostí, že mě Edward vyslyšel. Bála jsem se, že mě zavrhne a nebude mě chtít už nikdy vidět. Konec konců by na to měl právo. Ale můžu já za to, že zakázané ovoce je vždycky to nejlepší?! Můžu za tu hloupou shodu náhod, kdy neměl Jacob nikoho doma? Ano, můžu. Je to moje chyba. Moje chyba a moje vina. Nikdy jsem neměla podlehnout Jakobovu kouzlu, jeho neznámým polibkům, kterými zahrnoval celé mé tělo, ani jeho mužné postavě, kterou mě objímal. Ale ten nátlak emocí se prostě nedal ovládnout. Nakonec jsem neodolala. Jakob to považoval za svou výhru a zřejmě mu připadalo více než samozřejmé se jít se svou novinkou Edwardovi pochlubit. Edwardovi rty se konečně pohnuly. Připadalo mi to jako Boží znamení. Natáhl ruku a dotkl se mého ramene. Srdce mi začalo bít jako na poplach a do očí se mi draly slzy. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mu ubližuji. Přitáhl si mě k sobě blíž a jemně si položil mou hlavu na svou hruď. Začal mě jemně hladit po vlasech a něco si broukal. Nerozuměla jsem tomu.

     „Víš, moc jsem nad námi přemýšlel.“ Promluvil po dlouhé době konečně, přičemž mě stále hladil po vlasech. Jeho hlas se roznesl po celé kuchyni.

     „Nechci tě kvůli jednomu úletu ztratit, na to tě až moc miluji a jestli doopravdy chceš, tak na to zapomeneme, ano,“ dořekl větu, jemně mě chytil za bradu a přitáhl si můj obličej co nejblíže ke svému. V tu chvíli mi bylo to, co odpovím, nad míru jasné. Přes uslzené oči jsem hleděla do jeho topasově zbarvených očí a rozplývala se blahem.

     „Ano, chci.“ Přitáhl si mě ještě blíže a políbil. Nechala jsem se jemně políbit a pelášila domů, musím všechno za tepla vyprávět Jacobovi. Vystoupila jsem z náklaďáčku a běžela přes vodu nasáklý trávník ke dveřím. Z nebe se snášeli velké kapky deště a já byla promočená na kost. Před dveřmi na mě čekal Jacob. Přitáhl si mě k sobě a políbil.

     „Tak co? Věřil ti?“ zeptal se a jednou rukou mě hladil po zádech.

     „Jo, mám ho v hrsti, všechno mi uvěřil a dokonce mi ten hlupák i odpustil.“ Znovu mě objal a něžně políbil, jemně se ode mě odtáhl, ze sevření mě už však neuvolnil.

     „Díky tobě se rodiny Cullenových zbavíme napořád.“ Odpověděl a jeho zrak zamyšleně vzhlížel k tmavému nebi.