Chlad smrti

 

     Autorka: Peťka

     Poznámka autorky: Nejsmutnější co jsem kdy vymyslela. Ale i to k životu patří. Doufám, že se vám to bude líbit.

 

 

   Skočila jsem. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Nedalo se to samozřejmě srovnat s tím, když jsem byla s Edwardem. Kdekoli. Nic nikdy nebude tak dokonalé jako Edward.

    Vítr mi bičoval do obličeje. Vznášela jsem se, jako kdybych plavala v moři vzduchu. A pak jsem udeřila hlavou o hladinu rozbouřeného moře. Ten šok byl strašlivý. Do těla mi bodaly milióny drobounkých jehel. Zajela jsem velice hluboko. Tlak vody mě dusil. Věděla jsem, že bych se měla bát a plavat vzhůru, ale v tu chvíli jsem nic takového nepotřebovala. Já jsem uslyšela jeho hlas. Bolest utichla a já si užívala ten nejdokonalejší pocit na světě.

   „Plav Bello!“ Poroučel anděl. Byl rozzlobený, přirozeně, jinak by se moje dokonalá halucinace neozvala. Opět jsem byla v nebezpečí a tentokrát už není cesty zpět.

   „No tak, Bello. Plav!“ Ozvala se moje halucinace znovu. Téměř na mě ječela!

Ovšem vždyť se za chvíli udusím. Dlužil mi to.

   „Ne.“ Odpověděla jsem. „Nechci.“ A to byla pravda. Už jsem nechtěla žít déle bez něj a jestli mám skončit v pekle s ním tam rozhodně nebudu. Anděl do pekla nepatří. Zaplavila mě vlna lítosti. Už jsem chtěla plavat. Pak jsem si ale vzpomněla na svůj život bez něj. Znovu bych se vrátit nedokázala.

    Silně do mě udeřily vodní proudy a smetli mě na útes. Udeřila jsem se do hlavy. Cítila jsem jak mi z rány vytéká moje vlastní krev. Hlava se mi točila z nedostatku kyslíku, ale jeho hlas jsem dokázala slyšet jako kdyby byl vedle mě.

    „Bello, prosím neumírej.“ Byla to snad lítost co jsem zaslechla. A kdyby to bylo možné tak snad i plakal. Bylo to dojemné. Věděla jsem, jak ublížím všem, kdo mě znají a možná i jemu. Spíš si však bude vyčítat, že mě nezachránil. Pokud si ovšem vzpomene, že vůbec existuju. Kdyby to šlo tak by teď vyhrkly slzy mě.

   „Bello…“ Doznívalo ke mně z dálky. „…Miluju tě.“

   Pak jsem upadla do bezvědomí. Proudy si se mnou házeli jako s míčkem. Klesala jsem stále hlouběji.

   „Edwarde, taky tě miluju.“ Byla moje poslední myšlenka. Pak byla už jen tma…

 

 

 

                                            

 

                                                                 ***

                                                  

 

 

    Edward vyskočil, jako by ho něco píchlo. Což byla samozřejmě hloupost. Jeho mramorová kůže necítila nic od té doby co ji opustil. Teď se ale něco změnilo. Kdyby to bylo možné měl pocit jako kdyby se jeho srdce na chvíli zastavilo a pak se rozjelo šíleným tempem, popoháněným strachem. Strachem… to slovo pro něj bylo takřka bezvýznamné.

   Ale něco se pokazilo. Něco velice důležitého. Jako první ho napadla jeho rodina. Sotva na ni však pomyslel v jeho mysli se objevil její obraz. Její dokonalý obličej se na něj usmíval beze stopy života. Kdyby byl člověkem, omdlel by.

    Pak zazvonil telefon - hned ho měl u ucha.

    „Ano?“ Zeptal se chraplavě. To se mu nikdy nestalo. Za celých více než osmdesát let.

„Edwarde…něco se stalo.“ Byla to Alice. Ale ona zněla jako kdyby se měla každou chvíli zhroutit. Hlas jí přeskakoval jako člověku, co dlouhou dobu bez přestání pláče.

„Co?“ Vyhrkl.

„Bella…ona není v pořádku. Edwarde, já ji viděla mrtvou.“ Na konci se jí hlas zlomil úplně.   

Neodpověděl. Ruka mu klesla podél těla. Ona je mrtvá…Nedokázal se s tím smířit. Bella, jeho Bella. Jediný člověk, na kterém mu kdy záleželo. Jediný člověk, kvůli kterému mělo smysl existovat.

    Jako ve snách sedl do auta. Měl jediný cíl – Forks. Musel ji vidět. Věděl, že je pozdě. Věděl, že by na ni měl vzpomínat jako na živou s úsměvem na tváři, ale nedokázal to. Na to ji příliš miloval.

 

 

 

                                                                 ***

 

Pohřeb měla v kostele. To zjistil okamžitě. Celé město truchlilo. Věděl, že by nebylo rozumné být zpozorován. vešel dovnitř až celý pohřeb skončil. Její tělo tam nechali na noc. V krásné rakvi.

   Odklopil víko a ona tam byla. Její obličej byl klidný, ale bledý. Bez života. Nevěděl co čekal, ale ne toto. Jako by mu někdo vrazil dýku do srdce a to teď bez přestání krvácelo. Z úst se mu vydral bolestný sten. Naříkal.

   „Neeeee!“

V záchvatu bolesti popadl její tělo a utíkal pryč. Jasně věděl kam. Na jejich louku. Proč?

To netušil…

 

  Byla noc a na nebi svítil úplněk. Dokonale ozařoval kruhovitou louku. Bellin obličej se leskl v jeho záři. Ale ne tak jak by to mělo být. Ona byla mrtvá. Jeho vinou. To nikdy nezapomene.

  Položil ji do trávy jako porcelánovou panenku. Pohled na ni byl zdrcující. Žádná barva na tváři. Nic. Jen chlad smrti.

   Naklonil se k jejímu obličeji a naposledy ji políbil na bezkrevné rty. Kéž by jeho polibek opětovala…