Den Isabelly Swan

 

     Autor: Al

 

 

     Byl to únavný den. A hlavně dlouhý. Edward byl totiž pryč. Zprvu jsem se lekla, že mě snad znovu opustil a z toho pomyšlení se mi zatočila hlava. Ale nebylo tomu tak. Nechal mi vedle polštáře vzkaz. „Bello, musím si něco vyřídit. Vrátím se večer. Buď prosím opatrná.“ Pozorně jsem si ho prohlédla. Přestože byl jeho rukopis stále tak elegantní a úchvatný, poznala jsem, že je lehce roztřesený. Co ho asi tak rozrušilo? Marně jsem si s tím lámala hlavu. I když jsem Edwarda znala pár měsíců, vlastně skoro rok, pořád jsem ho neznala doopravdy. Musela jsem si na jeho odpověď počkat.

     Asi kolem deváté večer, když jsem dělala úkoly, nakoukl ke mně Charlie. Zarazil se. Ale hned se vzpamatoval. „Edward tu dneska nebyl?“

      „Dneska jsem ho neviděla,“ odpověděla jsem popravdě. Charlieho by klepla pepka, kdyby věděl, že tu Edward téměř vždy spí. No, spí…

     „Aha.“ Čekala jsem, ale už nic neřekl. Přesto pořád zůstával na místě.

      „To je všechno?“ vyhrkla jsem netrpělivě a udiveně zároveň. Nebyla jsem zvyklá, že Charlie přichází bez závažného důvodu si jenom tak pokecat a navíc by mohl přijít Edward. A mě opravdu zajímalo, co se stalo. Charlie se na mě dlouze podíval.

     „Nechci, abys na něm byla tolik závislá, Bells,“ zamumlal starostlivě.

     „Nejsem, tati. Jenom zamilovaná,“ můj hlas zněl neústupně. Nechtěla jsem, aby si dělal starosti. „Už se nevídáš se svými kamarády,“ podotkl.

     „Stejně jako předtím,“ namítla jsem nevinně. Charlie mě propaloval pohledem.

     „A co Jacob?“ zatvářil se vítězoslavně. Mlčela jsem. Tohle od něj byla rána pod pás.   

     „Je to komplikované,“ zašeptala jsem.

     „Musí se zlobit na Edwarda, že?“ nebyla to otázka.

     Zazvonil telefon. Můj otec se na mě naposledy podíval a odešel. Oddechla jsem si. Od té doby, co zemřel Harry, si o mě dělal ještě větší starosti. Složila jsem obličej do dlaní a zhluboka dýchala, abych se nerozbrečela. Pro Jacoba jsem byla mrtvá a to jsem moc dobře věděla. V očích se mi začaly sbíhat slzy. Ledové prsty odtáhly mé ruce z tváře. „Edwarde!“ vydechla jsem úlevou.

     „Bello,“ zašeptal sametově. Z jeho hlasu bylo cítit vyčerpání. Přitiskl si tvář do mých vlasů.

      „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Ne že by mě to zajímalo; v jeho blízkosti mě nezajímalo vůbec nic. Podíval se mi do očí. Topazové oči lehce uštvané.

     „Byl jsem na lovu,“ řekl temně.

     „Ty jsi se jen tak sebral a šel pryč?“ zvolala jsem nevěřícně.

     „Pššt,“ krotil mě. „Nelovil jsem zvěř, proboha. Šel jsem po Victorii. Ona se vrátila.“ Tělo měl celé napjaté. Srdce se mi nejspíš zastavilo.

     „Zabil jsi ji?“ Znělo to chraptivě.

     „Už jsem ji skoro měl. Ale narazil jsem na tvé přátelé. Vlkodlaky.“ Ostře vydechl. Pevně jsem stiskla oči k sobě. To ne…

     „Bello, neboj se,“ zašeptal, můj obličej měl v dlaních, „ona to nemůže přežít.“ Jeho dech mě omamoval a uklidňoval.

     „Nebojím se o sebe, Edwarde. Já se bojím o Jacoba a jeho smečku.“ V očích mu zablesklo.

     „Nic se jim nestane. Oni žijí proto, aby zabíjeli upíry.“ Cítila jsem trochu hořkosti v jeho hlase. Natáhla jsem se blíž k jeho dokonalého a něžného obličeje. Jemně mě vyzdvihl nahoru a já jsem ucítila jeho studené mramorové rty na svých. Ani ne za sekundu, nebo mi to tak připadalo, se odtáhl. A já musela zalapat po dechu. Usmál se mým oblíbeným křivým úsměvem. „Být celý den bez tebe, to bylo utrpení.“

     Zvedla jsem obočí. „Zvládl jsi to sedm měsíců,“ v mém hlase zazněla lehká výčitka, přestože jsem se snažila ji potlačit.

     „Nebuď směšná.“ Studeným prstem mi obkroužil rty. „Málem mě to zničilo. Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že to bez tebe vydržím.“ Přitiskl si mě k sobě ještě pevněji.   

     „Kdyby sis měl vybrat mezi mnou a svým životem, co by sis vybral?“ zkoušela jsem ho. Samozřejmě jsem už dávno věděla jeho odpověď, ale musela jsem se zeptat. Líbilo se mi to poslouchat,

     „Život.“ Říkal to smrtelně vážně. Smutně jsem se pousmála. Doufala jsem, že řekne jinou možnost, ale jeho odpověď mě nepřekvapila. Celou tu dobu pečlivě sledoval můj obličej. „Nebuď smutná, Bello.“ Oči mu jiskřily. „Víš moc dobře, že můj život jsi ty.“