Edwardova dcera

 

Autorka: eldorado

 

 

Můj příběh začíná zdánlivě stejně, jako všechny ostatní, ale. Liší se ale v jedné důležité věci. Jmenuji se Hope Cullen a jsem dcera Isabelly a Edwarda Cullena. Má matka je upír, ale i přesto jsem stále člověk se zvláštními schopnostmi, které jsem doposud tajila světu. I matce…

Chodím do školy v New Jersey a den začínal jako každý jiný. Bylo zataženo a pršelo. Nasedla jsem do svého malého silného autíčka Audi Cupé a jela jsem do školy. Vždycky jsem milovala rychlou jízdu a adrenalin. Nikdy jsem nebourala a ani nedostala pokutu. To patřilo také k mé mutaci mezi člověkem a upírem. Stále jsem přemýšlela o svém otci. Nikdy jsem ho neviděla. Maminka měla v šuplíku schovanou jeho fotku, tak jsem si jí vzala, abych alespoň věděla, jak otec vypadá. Byl tak krásný. Jeho oči zářily z fotky, kde objímal maminku. Nevěřila jsem, že na jedné fotce by mohlo být tolik lásky. Na první pohled bylo vidět, že ti dva se milují. Oba byli jako bílá zjevení. Andělé. Ty nejkrásnější bytosti, které jsem kdy spatřila. Nechápala jsem, proč utekla a cestou do školy jsem přemýšlela, jak si s ní o Edwardovi promluvit. Musela vědět, že se jednoho dne začnu ptát. Už je mi 16let a chci poznat svého otce. Měla jsem tolik otázek a stále jsem nedostávala odpovědi. Třeba proč na slunci Bella září jako tisíce diamantů? Proč když se řízne, nůž se ztupí? Chtěla jsem vědět tolik věcí.

Ještě se zmíním o mých ,,schopnostech‘‘. Nevím, jestli je to normální. Tedy můj život již od narození nebyl normální. Maminka se stala upírem, když jí bylo 18. Zůstane až na věčnost 18ti letá. Musíme se stále stěhovat a lidé si myslí, že jsme sestry. Umím vycítit emoce druhých lidí a ovládat jejich chování. Přebírám je na sebe. Jejich emoce, stesky,  a další nepotřebné věci.  Jako kdybych se stávala jejich součástí.

Zdůrazňuji slovo „lidí“. Na maminku to neplatí.

Když jsem konečně dojela do školy, den probíhal jako každý jiný. Nudný. A pomalý. Poslední hodinu jsem netrpělivě ťukala tužkou o stůl a když zazvonilo‚rozběhla jsem se ven ze školy na parkoviště. Neohlížela jsem se. Spěchala jsem domů, abych mohla mluvit s maminkou a nedočkavostí jsem hořela. Přijela jsem k našemu malému domu, kde byl náš hezký byt. Neměli jsme moc peněz. Maminka chodila pracovat jako servírka v noci a já jsem se učila na maturitu. Byla jsem v posledním ročníku. Učení mi nikdy nedělalo potíže. V tom jsem byla také po matce.

 Vyběhla jsem po schodech, protože výtah jako obvykle nefungoval. Rychle jsem odemkla dveře a vběhla do obýváku, kde na mě už čekala.

 „Ahoj mami!!“ zakřičela jsem nedočkavostí.

 „Ahoj drahoušku. Tak jaký jsi dnes měla den?“  zeptala se klidným, vyrovnaným hlasem, který mě vzhledem k mé nutnosti vyptávání a získávání informací přiváděl k šílenství. „Mami, chci se tě na něco už dlouho zeptat. Jen mi prosím slib, že mi odpovíš“ snažila jsem se vypadat klidně, aby Bella na můj návrh přistoupila. Byla jediná rodina, kterou jsem měla a byly jsme nejlepšími kamarádkami. Nechtěla jsem jí mou zvědavostí ublížit.

 „Co se děje Hope? Ano slibuji, že odpovím“ tvářila se tak udiveně, ale přitom vypadala smířená a jakoby věděla, na co se jí asi budu ptát. Byla tak krásná. Její andělská tvář se na mě koukala ochranitelsky a líbezně.

 „ Maminko…“zaváhala jsem. „ Chci se zeptat na mého otce. Edwarda. Víš, já jsem to dlouho odkládala, ale je mi už 16 let a  já ho chci poznat. Nebo alespoň vědět, kdo je. “ Vyhrkla jsem ze sebe tak rychle, že by mi obyčejný člověk snad ani nerozuměl. Doufala jsem, že dodrží slib a přitom jsem byla naplněná obavami o vlastní budoucnosti.

Hope ,  to je strašně složité a je to už velmi dávno. Ale máš právo to vědět“ vypadala smířená se skutečností, že jsem vyhrála a v jejích očích jsem viděla tu obrovskou, zdrcující bolest při pomyšlení na mého otce.

 „ Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o Jacobovi Blackovi, když jsem chodila na střední školu?“ usmála se. Jacob byl její nejlepší přítel a on měl prsty ve zmizení maminky z Edwardova života.

 „Ano. Velmi dobře“ odsekla jsem rozhněvaně při pomyšlení, že kdyby nebylo jeho, měla bych milující rodinu. Úplnou.

„Je to vlkodlak. Cullenovi a lidé z indiánské rezervace La Push měli dohodu s upíry. Ta dohoda zněla, že i mimo jiné nekousnou žádného člověka“ chvíli jsem udiveně zírala a pak jsem pochopila. Edward je také upír.

„ Mami…. Edward…on je také upír??“ šok v mých očích byl zjevný a jí došlo, že se asi jen tak mimochodem zapomněla zmínit.

 „ Zlatíčko, já jsem ti to nechtěla říkat, abych tě ochránila. Čím méně víš, tím je to pro tebe bezpečnější. Celá Edwardova početná rodina jsou upíři. Vyprávěla jsem ti o nich. “ Mluvila tak klidným hlasem, že jsem se také uklidnila. Vzpomněla  jsem si, že když jsem byla malá, vyprávěla mi o nejlepší kamarádce Alici, její sestře Rosalii, Aliciném manželovi,  o Rosaliiném muži a jejich adoptivních rodičích Esme a Carlislovi. Jen mě ani ve snu nenapadlo, že by to mohli být Cullenovi. Tedy vlastně upíři. V samém rozčílení se mi zamotala hlava. Představa, že jsem upír,  mi naháněla hrůzu. Ale jsem člověk. Moji oba rodiče jsou upíři. Tak jak je tohle možné?A v tu chvíli mi probleskla hlavou  i jiná myšlenka. Upíři přeci nemůžou mít děti, když jsou mrtví. Věděla jsem o nich pramálo. Bella se styděla za to, co je. Možná by teď byla nejšťastnější osobou na světě, kdyby měla po svém boku milovaného muže. Nemohla vést normální život a trápilo jí, že já také nemohu. Kvůli ní. Ale mě to nikdy nevadilo. Změnila jsem téma

 „ Mami, ale upíři nemůžou mít děti. Jste mrtví. Tak jak??“ do očí mi vyhrkly slzy a proti mé vůli jsem se rozplakala.

 „ Já vím. Hope, jsi dítě naděje. Naše kouzelná dcera. Proto máš taky toto jméno. Jednou, když jsem byla ještě člověk mě chtěl zabít upír. Stopař James. Málem se mu to podařilo, ale Edward ho zabil. Zbyla po něm ale jeho družka, Victorie. Chtěla se pomstít Edwardovi přeze mě a jediný způsob, jak mě Edward mohl ochránit byl, že mě proměnil v upíra. Já jsem s ním chtěla strávit věčnost. Představa být neustále s ním mě přiváděla do euforie.

 Měli jsme překrásnou svatbu a na naší svatební noc, když už jsem byla upír, vtrhla do našeho domu Victoria. Přivedla si se sebou dalších pět Jamesových přátel“ vysvětlovala se smutkem a utrpením v očích. Chtěla jsem jí zastavit. Viděla jsem, jak trpí. Pak jsem si uvědomila, že už nikdy nemusím dostat podobnou šanci.

„ Co se stalo pak??“ zeptala jsem se naléhavě.

„ Pak nás zabili“ nechápala jsem a Bella viděla můj udivený výraz a pokračovala.

 „ Najednou jsme se ocitli v Chicagu. Byl rok 1918. V tento rok zemřel tvůj otec a stal se upírem. Probudila jsem se v divných šatech. Vydala jsem se hledat Edwarda a pak jsme zjistili, že jsem oba lidé. Chtěli jsme si udělali jsme si svatební noc plnou lásky a štěstí. Když jsme se ráno  probudili, byli jsme zpátky v našem roce. Ani jeden z nás to nechápal, tak jsme o tom nikomu neřekli. “  vzpomínala s velikou láskou na svého manžela a já jsem se naplno ponořila do jejího příběhu.

„V Itálii vládne prastará rodina jménem Volturiovi. Jsou velmi mocní a určují upírské zákony. Edward se jeden snažil porušit, kvůli mně. Myslel, že jsem mrtvá a chtěl se zabít a  oni o mě získali zájem. Spousta upírů, jako já,  Edward, Alice, Jasper nebo Voltruiovi mají zvláštní dary, které jsem já, jako člověk uměla zablokovat. Má mysl se proti tomu obrnila. Zajímali se o mě, protože chtěli vědět, jaké schopnosti získám, jako upír. “ horlivě jsem hltala každé slovo a přemýšlela o tom, co myslela tím, že má také zvláštní schopnosti.

 „ Mami?“ tázala jsem se

 „ Ano zlato?“ usmála se na mě.

 „ Jaké máš schopnosti. ?“ Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že veškeré zábrany mezi mnou a mojí nejlepší přítelkyní a matkou padají.

 „ Jako člověk jsem dokázala odolávat schopnostem ostatních a jako upír je umím blokovat.    Jelikož na darech Voltruriovy ochranky závisí jejich bezpečí, stala jsem se rázem nebezpečím pro celou jejich rodinu. “ V tu chvíli jsem pochopila, ale chtěla jsem si být naprosto jistá.

 „ Proto si utekla?“ zeptala jsem se s pochopením a slzách v očích

. „Ano. To byl hlavní důvod. Alice vidí věcí, které se stanou. Budoucnost. Viděla, že když zůstanu, dojde na boj, který nemůžeme vyhrát a Edward…“ zarazila se a v očích najednou smrtelný strach. Domyslela jsem si, že kdyby zůstala, všichni by zemřeli a já jsem jí tou myšlenkou už nechtěla dál mučit.

„Ale ty si čekala mě!“ A Edward tě nechal jen tak odejít?“ skoro jsem zakřičela a maminčiny citlivé uši se zachvěly.

„Nenechal by mě odejít, kdyby…“zarazila se a vzpomínala na svou jedinou lásku

Jacob mi pomohl. Musela jsem ho ranit tak, aby Jacoba nezabil, ale zároveň mě nechal jít. Řekla jsem mu, že miluju Jacoba a že odjíždíme. Byla to ta největší a nejtěžší lež, kterou jsem kdy udělala. Opustila ho. Miloval mě,  ale musela jsem ho ochránit. I celou moc rodinu“ Věděla jsem, že kdyby mohla, rozplakala by se. Tiše vzlykala. .

„ Takže Edward nevěděl, že mě čekáš? Ty si mu nic neřekla? Ani po takové době? A kde teď žijí?“ chrlila jsem ze sebe otázky a připadala si, jako ten největší sobec. Otevírala jsem staré rány, které byly pořád živé.

 „ Nic nevěděl. Když jsem mu oznámila, že odjíždíme s Jacobem, utekl a už jsem ho neviděla. Nikdy. Po 5ti letech se Jacob vrátil i se svou ženou. Edward nepojal podezření. Myslím, že teď žijí ve Forks“ Hlavou mi polétávalo tisíce myšlenek a já jsem se definitivně rozhodla. Musím najít svého otce.

„ S Jacobem si jednou za rok telefonujeme. Podává mi zprávy ohledně mé rodiny. Je šťastně ženatý a mají syna. Ochranka Volturiových jezdí každý rok, aby se ujistili, že jsem se nevrátila. Už se nikdy nebudu moci vrátit. “ Její krásný obličej se zaškaredil. Očividně se chtěla vrátit. Ale nemohla.

„ Mami, vím, že mi to nedovolíš, ale já tě prosím“ žadonila jsem.

 „Ne, Hope!!! Na to zapomeň. Řekla jsem ti to všechno, protože jsem chtěla ukojit tvou zvědavost. A ne ji ještě rozdmíchat! „Ale ty za ním nepojedeš. “ Stála si nekompromisně za svém. Neviděla jsem jinou cestu, než uskutečnit svou misi tajně. Až půjde do práce. Nezbývá mi jiná možnost.

Děkuju mami, díky za všechno. Vím, že to je pro tebe velmi bolestivé. “ Políbila jsem jí na čelo a odcházela do svého pokoje. Ona tam jen mlčky seděla. Její krása brala dech. Její alabastrová pleť, kterou jsem zdědila po ní, se zachvěla a já jsem jí tam nechala v klidu přemýšlet.

Lehla jsem si na postel a pustila si hudbu. Musela  jsem usnout, protože Bella nebyla doma a venku byla tma. Vycítila jsem svou šanci, kterou jsem nechtěla promarnit. Do tašky jsem naházela pár věcí a hledala tužku a papír, protože jsem nechtěla Bellu opustit bez jediného slova vysvětlení.

 

Drahá maminko,

odpusť mi, ale musím ho najít. Je to můj otec a má právo vědět, že existuju. Chci poznat jeho, i jeho rodinu. Nebudu pryč dlouho.

Miluju tě. A doufám, že mi jednou odpustíš.

S láskou Hope.

 

Věděla jsem, že až si Bella přečte ten dopis, pojede za mnou. I kdyby jí to mělo stát život. Ale přeci musí být jiné řešení, než se skrývat. Dostala jsem nápad. Když dokážu ovládat cizí mysl, tak proč ne tu upíří. K tomu se vztahuje i paměť.

Pokusím se zachránit, co se jen dá. Dokonalá šance, jak dát rodiče zase dohromady. Utíkala jsem rychle dolů po schodech k mému autíčku a jela s větrem o závod. Hnala jsem se takovou rychlostí, že by člověk, který by jel se mnou viděl všechno kolem nás rozmazaně. Já jsem ale viděla naprosto jasně a děkovala jsem svým dokonalým smyslům. Po dvou dnech jízdy jsem dorazila na místo.

Bylo to zapadlé městečko, celé zelené, prorostlé hustými lesy. Ale malebné. Skoro tak, jako New Jersey. Líbilo se mi. Snažila jsem se najít si nějaký hotel, ale v tak malém městě to bylo nemožné. Jela jsem proto rovnou ke Cullenovým. Cestou jsem se asi 3krát ztratila, ale najednou mi před očima bleskl krásný,  rozlehlý dům s obrovským pozemky. Stál tam opuštěný u řeky. Můj dokonalý sluch vnímal každý náraz vody do kamenů. Byla to nádhera. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

 Vzpomněla jsem si, jak Bella vždy říkala, že cestu ke Cullenovým najdou jen vyvolení. Usmála jsem se při tom pomyšlení a když jsem dojížděla k jejich domu, vypnula jsem motor a nesměle jsem vystoupila ze svého auta.

Pomalým krokem jsem kráčela k domu mého otce a rozmýšlela jsem si, jestli jsem neudělala chybu. Když jsem došla ke dveřím, přemýšlela jsem, jestli zazvonit nebo odejít. Bylo pozdě. Než jsem stihla zazvonit, rozrazily se dveře….