Mé Slunce

 

Autorky: Peggy

 

     Díval jsem se na ni, jak spí, neschopen pohybu, naprosto očarován, nedokázal jsem odtrhnout oči od té krásy přede mnou. Vždycky jsem věděl, že je krásná, ale dnešní noc vypadala ještě půvabněji, než kdy jindy. Ani anděl by se s ní nemohl srovnávat. Stříbrné paprsky měsíce dopadaly na její dokonalý obličej. Nikdy bych se nemohl unavit pozorováním mé spící krásky. Je tak nádherná, jako Slunce osvětlující mi svým světlem cestu do ráje. Jak jen může být tohle úchvatné stvoření určeno pro mě?

     Vypadala tak křehce, tak zranitelně, tak bezbranně, tak sladce…

     Dnešek byl úžasný, po celý den jsem se mohl těšit z Belliny společnosti, odpoledne jsme se znovu dívali na Romea a Julii. Musím říct, že teď už k Romeovi necítím žádné antipatie, osud mě tomu naučil. Bohužel jsem ji také dnes musel na chvilku opustit, když mě Charlie v pět hodin vykopl z domu. Měl něco naléhavého v práci. Před svým odchodem zabednil všechna okna v přízemí a zamknul dveře, dokonce sebral Belle její klíč, aby mě nevpustila dovnitř. Nerad jí tu nechával samotnou, ale ještě hůř nesl pomyšlení na to, že by ji tu nechal samotnou se mnou. Ale marná snaha. Vlezl jsem zpátky dovnitř Belliným oknem v druhém patře. Užíval jsem si její blízkosti a potom, když obloha potemněla, jsem ji uložil do postele.

A teď tu sedím v křesle a sleduji, jak měsíční svit tančí na jejím krásném obličeji. Je tak…

Náhle mě něco vyrušilo z toku myšlenek, Bella se překulila a zakňourala, zřejmě měla noční můru. V tu ránu jsem byl u ní. Přes obličej ji přeběhl výraz utrpení, z koutku očí ji stékaly slzy. Chtěl jsem ji probudit, ale ještě předtím než jsem stačil udělat jakýkoliv pohyb, s sebou trhla a s výkřikem otevřela oči dokořán, posadila se a lapala po dechu. „Je pryč.“ zafňukala. Zmateně se rozhlížela po pokoji. To ne, zdálo se jí o té noci, kdy jsem… odešel.

Bello, ššš, Bello to je v pořádku, jsem tady. “ Snažil jsem se ji utišit, přitáhl jsem si ji k sobě, ovinul paže okolo jejího pasu a hladil ji po vlasech.Tlukot jejího srdce se pomalu začal uklidňovat.

     „Ach, Edwarde.“ Zašeptala sotva slyšitelně, stále se snažila ovládnout své dýchání. „Já… se tak bála, že jsi pryč…že jsi odešel.“ Hlas se ji při těch slovech dvakrát zlomil.

„Nemusíš se bát, Bello, já nikdy neodejdu.“ Slíbal jsem ji slzy kutálející se po její tváři. „Vždycky tu budu s tebou.“

„Slib mi to.“ Dožadovala se, špulila rty, nevědomky mě její ústa sváděla k polibku. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji na čelo.

„Slibuji.“ zašeptal jsem ji do vlasů. Přivinula se ke mně ještě blíž. Ucítil jsem na krku její lahodný dech, hladil ji konečky prstů po hebkých vlasech, všemi smysly jsem vnímal omamnou vůni jejího těla, z její blízkosti se mi točila hlava. Touha po dotecích, polibcích zaplavila celé mé tělo. Vzal jsem její obličej do dlaní, donutil ji zvednout ke mně hlavu, zlehka jsem přejížděl prstem po jejích dokonalých rtech, zastavil jsem a chvíli se na ni jen díval, zavřel jsem oči a potom ji co nejněžněji políbil na její růžové měkké rty. Zaslechl jsem, jak jí v hrudi srdce začalo divoce tlouct, opatrně se ke mně přivinula a já ztratil poslední zbytky sebeovládání. Dychtivě jsem tiskl své rty k jejím. V koutku mysli jsem věděl, že bych to neměl dělat, měl bych přestat, ale nemohl jsem, nemohl jsem si pomoct, nedokázal jsem zastavit, nedokázal jsem odpoutat rty od jejích sladkých něžných rtů, bylo to silnější než já. Všechno co jsem potřeboval, byla ona. Pomalu jsem ji položil na postel. Nebránila se, prsty rukou mi zamotala do vlasů. Šílel jsem z ní, můj mozek vypnul a jediná věc, která se mi honila hlavou, bylo strhnout z ní oblečení a učinit ji navždy mou.

„Miluji tě, Bello.“ Šeptal jsem ji do ucha. Skláněl jsem se nad ní, opíral se o natažené paže, aby ji mé tělo nestudilo, a líbal ji na bradu, tváře, víčka, čelo, rty…

Pak se něco stalo. Ztuhla, a já jsem okamžitě přestal, odtáhl hlavu.

„Promiň.“ zamumlal jsem a sklopil oči. Zlobil jsem se na sebe a pomalu začínal být frustrovaný, protože se všechna má sebekontrola zhroutila do prachu jediným polibkem, protože jsem se na ni tak hrubě vrhnul a protože ona…

„Ne, ne, Edwarde, nemusíš se omlouvat.“ Lapala po dechu. „Já jen, že…“ Ztichla. Kousla se do rtu a očima zabloudila na strop. Něco ji trápilo.

Zadíval jsem se na ni a vyčkával. Stále upřeně zírala na strop, začervenala se, když znovu tiše promluvila. Visel jsem na každém jejím slově. „Jednou, jsi mi řekl, že…“ Zaváhala ale za okamžik pokračovala. „Ty…a já, …říkal jsi… že je pro tebe…těžké, když jsem…blízko a že jsem…příliš křehká, příliš rozbitná na…není to pro tebe…?“ Znovu se mi podívala do očí, prosila o odpověď na její napolo vyřčené otázky.

V mysli mi vytanul ten den, kdy jsem tahle slova vyslovil. Usmál jsem se na ni, a ona se trochu uvolnila z té křeče, ve které vězela. Políbil jsem ji na tvář. „Ano, máš pravdu.“ Znovu ztuhla,  v jejích očích skoro jako kdyby tančilo zděšení. Rychle jsem pokračoval. „Máš pravdu, říkal jsem.“ Dal jsem důraz na poslední dvě slova, zděšení v jejích očích vystřídalo zmatení.

„Já tomu nerozumím. Jak to myslíš?“ Dívala se na mě v očích se jí zračily otazníky.

Políbil jsem ji na čelo. „Tehdy jsem si nemyslel, že je to možné. Ale teď vím, že je.“ Objasňoval jsem, nevydala ani hlásku. Prsty jedné ruky jsem přejížděl po konturách jejího obličeje. Náhle jsem se zarazil, upřel jsem na ni zkoumavě oči, co když ona… Nakonec se mi podařilo zformulovat otázku, které mě tolik tížila, ale zároveň jsem se bál odpovědi. „Ale jestli…nechceš…“ Vyděsila se a mě se ulevilo.

„Ne, ne, chci.“ Zašeptala a jemně si přitáhla můj obličej ke svému, paže se ji obtočili kolem mého krku. Dívala se na mě s takovou láskou. „Chci.“ zopakovala šeptem. Její výmluvné čokoládové oči zněžněly, tedy pokud to bylo ještě víc možné.

Na nic jiného jsem nečekal a políbil ji a ona mi polibky oplácela se stejnou vroucností, její jemné dlaně mi pomalu klouzaly po páteři. Vychutnával jsem si každý dotyk, každý polibek, každý závan jejího sladkého dechu lechtající mě na obličeji, ale stále jsem udržoval tu samou vzdálenost mezi mým a jejím tělem.

Plaše zajela dlaněmi pod mé tričko, její dotek skoro pálil, a hladila mou studenou kůži na zádech. Pomalu mi vyhrnovala tričko, objížděla při tom prsty každý sval mé hrudi, mých zad, cítil jsem, že mi po páteři přejíždí mrazení. Napřímil jsem se, svlékl ho a odhodil, tričko se pomalu sesulo na zem vedle postele. Její srdce přestalo na okamžik být, bál jsem se, že omdlí, ale potom se rozjelo šíleným tempem.

Usmál jsem se, je naprosto úchvatná, pomyslel jsem si. Díval jsem se na ni, hruď se ji s každý nádechem prudce zvedala, sledoval jsem její dokonalý obličej, její krásné hluboké hnědé očí, svůdné sladké rty, něžnou alabastrovou pleť, jemné heboučké vlasy rozprostřené na bělostném polštáři. Byla mým sluncem, které mě vedlo temnotou. Sklonil jsem se k ní a líbal ji na bradu, rty, tváře, čelo, vlasy… Volnou rukou objížděl kontury jejího těla, krása čišela z každé její křivky. Šeptala mi do ucha. Rukou si něžně přidržovala můj obličej, druhou dlaní mi nesměle přejížděla po obnaženém rameni. Pomalu jsem sjel rty na její šíji, na klíční kost, jemně ji přiložil hlavu k hrudi a poslouchal její srdce, bilo jako splašené. Potom jsem ji prsty bázlivě začal rozepínat spodní knoflíky bleděmodré halenky. Podíval jsem se ji do obličeje, bál jsem se její reakce nad mou opovážlivosti, ale měla zavřené oči, do tváří se ji vylil dokonalý ruměnec a celé její tělo bylo uvolněné, paže spočívaly podél boků. Je příliš krásná, příliš něžná, příliš dokonalá, příliš sladká…

Znovu jsem se sklonil k její kůži jemné jako samet, líbal každý odhalený kousek jejího těla, opatrně se ji dotýkal, pod svou dlaní jsem mohl cítit zběsilý tlukot jejího srdce, znovu a znovu jsem rozechvěle vdechoval vůni její kůže. Mé prsty doputovaly k poslednímu knoflíku, nedočkavě jsem ho rozepnul. Měkké cípy bleděmodré látky sjely dolů po její heboučké kůži, odhalily její tělo v celé své nádheře, a mě se zatajil dech, zatočila hlava, touha mnou projížděla od kořínků vlasů po konečky prstů, přivádělo mě to k šílenství. Byla mnohem víc než nádherná. Chvějícími se prsty jsem objížděl kontury jejích ňader, tiše zavzdychala, zadíval jsem do jejích okouzlujících rysů tváře, do jejích hlubokým jasných očí a pomalu se vrátil k jejím něžným rtům. A poté když se naše rty spojily v polibku, její paže se ovinuly kolem mého studeného těla a začaly jej s nezdolnou silou přitahovat ke svému. Ne, že bych nebyl silnější, abych tomu tlaku odolal, ale všechna má síla se v jejím objetí ztrácela a konečně, proč se vzpírat něčemu tak neodolatelnému? Váhavě jsem se k ní přibližoval, věděl jsem, že ji má kůže bude studit, ale to jí očividně nevadilo. Jakmile se naše těla setkala, zachvěla se, trochu jsem se odtáhl, věděl jsem to, ale její horlivé paže mi nedovolily se pohnout o víc než několik centimetrů. Upřeně se mi zadívala do očí, snad vyčetla moje myšlenky, protože mi sotva slyšitelně zašeptala do ucha: „To nebylo zimou.“    

Když už si byla jistá, že se neodtáhnu ani o milimetr, pozdvihla ruku a jedním prstem začala objíždět rysy mého obličeje, druhou paží si mě těsně přitáhla k sobě, celou svou tvrdou studenou hrudí jsem se dotýkal jejího rozpáleného křehkého dokonalého těla, vnímal jsem ji každou částečkou své kůže, její blízkost mě doháněla k šílenství, tak nádherný pocit jsem snad nikdy v celé svém životě ani existenci nezažil, bylo to úžasné, nikdy jsem se necítil tak šťastný… Přál jsem si, aby tohle nikdy neskončilo…

Její měkké rty se otřely o mé a mě se z její vůně mohla rozskočit hlava, její krev mě přímo volala, zpívala mi…ale nebylo to nic nezvladatelného. Bylo to těžké ale lehčí, než jsem předpokládal.

Toužebně jsem chvějící se rukou objížděl křivky jejího těla, ramen, paží, hrudi, pasu, boků, stehen…a ona mi na oplátku dlaní a konečky druhé ruky něžně klouzala po páteři. Projížděly mnou vlny vzrušení. Pevně jsem ji tiskl k sobě, její křehké tělo se skoro ztrácelo v mém náručí. „Miluji tě, Edwarde.“ Zašeptala mi něžně do ucha, když se naše ústa od sebe na chvíli vzdálila, její sladký dech mi vanul do vlasů. Jak krásné bylo tohle vyslechnout.

Dotýkal jsem se její kůže a skoro nevěřil, že je skutečná, kdybych nevěděl, že nemůžu spát, myslel bych si, že se mi to celé zdá, že je to jen hořečnatý přelud, který se může každou vteřinou rozplynout, a pokud se nějakou čirou náhodou stalo, že sním, nechci se probudit. Nechci se nikdy probudit…

Pomalu jsem od rtů sjel přes její horké tělo k lemu jejích bavlněných kalhot a jemně je svlékl, odhodil je, spočinuly na zemi hned vedle mého trička a její bleděmodré halenky, která se tam dostala ani nevím jak.

Mé rty si opět razily cestu k jejím rtům přes její rozechvělé tělo, mé ruce klouzaly po každém milimetru její jemňoučké kůže, a mé vlasy ji patrně lechtaly, protože jsem zaslechl tiché zachichotání a když se vzhlédl k jejímu dokonalému obličeji, svůdné rty se jí kroutily do toho nejkrásnějšího úsměvu, který jsem kdy viděl. Prostě neodolatelná. Nádherná, nevinná, ušlechtilá, bezbranná, sladká…

Její rty tiše šeptaly mé jméno, lákaly mě k polibkům, její dech ke mně odvíval nepravidelné vlny sladké vůně, její srdce bilo tak zběsile jako kdyby mělo každou chvíli vybuchnout, její paže mě k sobě pevně tiskly a její hluboké oči se dívaly do mých z takové blízkosti, že mi to bralo dech. Při každém pohledu jsem vnímal jas jejích výmluvných očí tak silně, že jsem jen stěží dokázal potlačit chvění. Šílel jsem z jejích toužebných doteků a oplácel jí je se stejnou touhou. Vnímal jsem ji každou částečkou mé kůže, která se nakazila její horkostí, už skoro nebyla studená, naopak byla skoro stejně teplá.

Její ruce pomalu zajely k pásku mých džínů, opatrně rozepnuly přezku, a nejistě je sunuly dolů. Džíny po chvilce skončily na podlaze, kde už se kupila hromádka našeho oblečení.

Trochu se odtáhla a plaše se usmála, tím úsměvem, který mě vždy dostával na kolena, a potom si mě zase přitáhla k sobě, políbila mě tak něžně jako kdyby se mě dotkl pár motýlích křídel a já ji ty polibky oplácel…

Mé ruce i rty pomalu putovaly po jejím těle a její po mém, překvapeně jsem si uvědomil, že jsme oba nazí. Netušil jsem, jak k tomu došlo, no a popravdě mi na tom zas až tak nezáleželo. Líbal jsem ji po celém jejím dokonalém těle, hladil jsem ji po celém jejím dokonalém těle, prsty jsem objížděl každou křivku jejího dokonalého těla, lomcovala mnou touha, každá částečka mého těla volala její jméno. Nedokázal jsem se nasytit jejích hlubokých očích, její jemné kůže, jejích něžných doteků, jejích sladkých rtů… Pokaždé, když se naše rty uvolnily šeptal jsem ji jméno do ucha. „Bello. Bello. Bello.“

„Miluji tě, Edwarde.“ Šeptala mi pořád dokola ta tři sladká slova. Chvěla se, přerývaně dýchala, srdce ji bilo takovou rychlostí, až jsem se bál, že každou chvilkou omdlí. Ale neomdlela. Pevně se ke mně tiskla, její doteky a polibky byly naléhavější…stejně jako mé…

Skláněl jsem se nad ní, dlouho se na ni jen díval a potom jsem se přitiskl k jejímu něžnému křehkému tělu, prolomil poslední vzdálenost mezi námi, naše těla splynula v jedno, odevzdala se mi se vší svou nevinností, byla mou. Navždy. Milovali jsme se, vnímal jsem ji každou částečkou svého roztouženého těla, zaplavoval mě dosud nepoznaný pocit štěstí, o kterém jsem si ani jednu vteřinu svého života, ani jednu vteřinu své existence nemyslel, že bych ho mohl poznat, nevěřil jsem, že by to mohlo být možné, ale teď jsem se v něm přímo topil, a to jen díky jediné osobě, jedině osobě na světě, jež bylo samo sluncem, díky mé sladké Belle. Ona je má přítomnost, minulost i budoucnost. Miluji ji, nezáleží na tom, co se stane za týden, měsíc, rok…vždy ji budu milovat. Už bych si bez ní svůj život nedokázal představit, bez ní by vše ztratilo smysl…

Čas pro nás dva přestal existovat. Hlava se mi točila, létal jsem v oblacích, všechny mé myšlenky byly zmatené až na jednu. Byl jsem si naprosto jistý, že nikdy nebudu milovat nikoho jiného než ji, ona je mou druhou polovinou. Kdysi, já bláhový, jsem si myslel, že jsem úplný sám v sobě, ale teď víc než kdy jindy jsem si uvědomil, jak moc jsem se zmýlil. Nikdy jsem nemohl být úplný. Ne, bez ní…

 

 Unaveně se choulila v mém náručí, hlavu opřenou o mou hruď, pevně jsem ji objímal oběma pažemi, dlaní ji jemně hladil po vlasech. Všude vládlo ticho rušené jen stále klidnějším a klidnějším tlukotem jejího srdce. Stále jsem tomu všemu nemohl uvěřit. Má Bella, navždy jen má. Jak neskutečně to zní. Přitáhl jsem si ji blíž, odhrnul jsem jí z čela neposlušný pramen vlasů spadající ji hluboko do obličeje, abych se mohl těšit z pohledu na její  překrásnou tvář…

„Miluji tě, miluji tě. Vždy tě budu milovat a navždy budeme jenom ty a já.“ Zašeptal jsem ji do vlasů. Její oči se pomalu otevřely a potom se podívaly do mých, byly naplněné láskou a něhou, beze slov mi říkaly totéž. Usmála se na mě, opět zavřela své nádherné hluboké oči a zabořila obličej do mé hrudi.

Držet ji takhle v náručí, byl ten nejkrásnější pocit na světě, nic se mu nemohlo rovnat.  Všemi smysly jsem vnímal její omamnou vůni, její pravidelný dech šimrající mě na krku, pomalý klidný tlukot jejího srdce. Skláněl jsem se k ní a něžně ji líbal do vlasů, na čelo, spánky, víčka, špičku nosu… Tiše jsem ji broukal do ucha ukolébavku, pomalu se odebírala do sladké říše snů, usnula. Vypadala naprosto kouzelně, po obličeji se ji rozlil ten nejnádhernější, nejroztomilejší úsměv, a na tváři měla ten nejšťastnější a nejblaženější výraz, který jsem kdy viděl. Díval jsem se na ni a ukládal si do paměti každou vzpomínku této noci, její objetí, polibky, doteky, vůni, všechny okamžiky které nebudou nikdy zapomenuty…