Měsíc zalitý krví

 

Autor: Nikitka

 

Slunce nezvykle žhnulo a odráželo se v malých jiskřičkách od Viktoriiny kůže. Všechno ostatní, kromě ní, nezvykle splývalo, ztrácelo na síle a především neupoutávalo svou obyčejností. Já stála přikovaná na místě a zírala na ni. Zabije mne okamžitě, nebo ještě počká, až si poslechne mou nabídku? Její překrásné bezkrevné rty se zkroutily do jemného úsměvu, čekala. „J-já, chtěla jsem s tebou mluvit, to víš.“ Oči jí potemněly a já v nich zahlédla svůj vlastní odraz, byla jsem k smrti vyděšená. „Ano?“ Stále mi nedocházelo, že dosud žiju, ale asi byla příliš zvědavá- co jí taky člověk jako já, může chtít, že?

Vyslovila jsem svou nabídku; její výraz ztvrdl. „Takže tvůj Edward nesplnil své slovo? Ty máš po maturitě a on tě stále nezměnil? Takže tohle byl plán… Říkáš, že Carlisle svůj slib také změnil… To je zajímavá nabídka, ale co z toho budu mít já? Nebylo by lepší, kdybych tě rovnou zabila? Byl by konec…“ Po zádech mi přeběhl mráz. „Už jsem ti řekla, co z toho budeš mít a myslím, že si nemusíš stěžovat. Je to dobrá nabídka…“ zašeptala jsem s vyschlým hrdlem. „Hmm…“

„Takže, jak zní tvá odpověď?“ Opět se usmála, pomstychtivě. „Ano, to co jsi nabídla je vynikající, souhlasím.“

„Mám tvé slovo?“

„Máš mé slovo- závaznější než život.“ V tu chvíli mi to nedošlo, nepochopila jsem rozsah svých slov, to, co jsem provedla, a od té chvíle to teprve začalo- Victoria možná dodržela své slovo, ale zároveň dala určitý rozsudek do budoucna, kterého jsem hořce litovala… Možná jsem pomohla, ale přeci na konci všechno zkazila, dosud neměl být konec, ale měl brzy nadejít, jen kvůli mé nekonečné hlouposti, svéhlavosti a touze něco mít jinak. Ale proč to tak muselo dopadnout? Zatím jsem nic netušila… Nevěděla jsem, jak hrozný může být žít , a o kolik horší je nežít…

Viktiria odkryla neuvěřitelně bílé zuby, jenž se zaleskly v slunečním světle, obloha však potemněla a spustil se liják. Než jsem však zmizela mezi zelenými hradbami rostlin, před očima se mi bleskla vzpomínka. Nic nebude jako dřív, za to, co mi udělal se pomstím.

Červenovlasá žena vyrazila vpřed, aby konala na můj příkaz, to co jsem chtěla ona udělá, protože tím mnoho získá. Byly jsme stejné a přeci jiné.

 

Nad korunami stromů se zaleskly měsíční paprsky a poslední, co jsem slyšela, byl křik oběti, Viktoria vraždila, -já jsem vraždila…

Měsíc zalila krvavá barva… dnes v noci zemřou mnozí…