Odpuštění – část 3.

 

„Edwarde,musíme mu pomoct. Tohle se stalo kvůli mně. Vůbec jsem ho do toho neměla zatahovat“ vzlykala jsem a najednou jsem se nemohla ani pohnout. Celé moje tělo,jakoby přimrzlo.

„ Tak na to zapomeň. Ty už se k němu nepřiblížíš. Nepustím tě tam.“ Edwardův hlas byl přísný a na okamžik vypadal jako pravý upír.

 

„ tak to budeš muset. On mi chtěl pomoct a teď na to doplácí.“ Vzdorovala jsem mu,ale on nechápal.

„Nikam tě nepustím. Dělej,co chceš,ale pořád jsem silnější než ty. Na to nezapomeň“ úšklebně se usmál a na vteřínku se otočil,aby se podíval z okna. Chyba..Rozběhla jsem se dolů a cestou jsem volala na ostatní. Nečekala jsem možná ani vteřinu a všichni už byli dole. I Edward. Stál tam jako Bůh. Jako rozhněvaná socha. Věděl,co chci udělat a za každou cenu mi v tom chtěl zabránit. Teda znal jen část mého plánu.Ještě nevěděl,že chci požádat o pomoc Eleazara. Má podobnou schopnost jako Edward,ale on umí myšlenky vymazávat. Byla to jediná možnost,jak ho zachránit,i celou rodinu.

Potřebuju vaší pomoc“ začala jsem naléhat na ostatní. „ Jacob mi jen chtěl pomoct a kvůli mně je teď v ohrožení života. Musím se spojit se Samem a jet mu na pomoct..Mají s sebou Jane a další upíry. Vlkodlaci je sami nepřemůžou. Takže buď pojďte se mnou nebo mi alespoň nebraňte udělat to,co je správné.Ať se vám to líbí nebo ne,když mě Edward opustil,Jake byl jediný,kdo mě držel při životě. Navždy mezi námi bude pouto,které nikdo nepřetrhne.“ Pomalu jsem se blížila k závěru své řeči a přitom jsem střídala pohledy do jejich tváří. Tu nejkrásnější jsem si nechala naposledy. V jeho očích najednou byla taková bolest. Připomínalo mi to tu mučivou bolest,kterou na něj seslala Jane. Ale viděla jsem v nich navíc i pochopení. Konečně mi přestal bránit.

„ Jdu s tebou“ souhlasila Alice

„ Tak to teda ne Alice! Ty zůstaneš doma. Půjdu já a Edward.“ Bránil se Jasper.

„Tak dost vy pitomci,tohle je sebevražda. Ani jeden z nás nikam nepůjde. Ať si Bella jde,když chce.Ale vy půjdete jen přes mou mrtvolu“ Začala křičet Rosalie. Jen o vteřinku svou řečí předběhla Emmeta,který by se do téhle rvačky s chutí pustil. Věděla jsem,že je tu ta možnost,že by Edward využil její výzvu,ale už jsem se do toho musela vložit.

„ Rosalie má pravdu. Už teď lituji,že jsem vás žádala o pomoc. Je to příliš nebezpečné,než abych vás do toho zatáhla. Tohle se týká jen mě.Nemám právo vás o něco takového žádat.“ Usmála jsem se a upřela svůj obličej na Edwarda a pomalu přistupovala k němu.

„Edwarde…“ díval se stranou. „ podívej se na mě prosím.“ Žádala jsem a měla jsem pocit,že mám slzu v oku. Nemožné,já vím,ale byla tam. „Miluješ mě?“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Co je tohle proboha za otázku???“ odvětil mi rozzlobeně.

„ Jen mi prosím odpověz. Je to moc důležité.“ Ta slza pomalu stékala po mé chladné tváři až k mým koutkům úst.

„ Nikdy jsem nic takového necítil. Miluju tě,jako kdyby si byla zdrojem všeho světla,mého světla,které mi ukazuje cestu. Nedokázal bych si představit věčnost bez tebe. Když jsme se brali,slíbil jsem,že tě budu chránit v dobrém i zlém. Tak mě prosím nežádej,abych tě nechal jít.Víš,že beze mě nikam nepůjdeš.“ Utřel mi tu slzu a ostatní na nás jen zírali. Každý miloval svého druha. Ale naše láska byla nejsilnější. Protrpěli jsme si příliš mnoho a příliš mnoho nás spojuje.

„ A já jsem slíbila,že budu chránit tebe. Takže jestli mě miluješ,zůstaneš tady a dáš pozor na ostatní,kdyby se Volturi náhodou vrátili. Edwarde,ty jsi to jediné,na čem mi záleží. I kdybych zemřela,pořád budu s tebou. Nikdy tě neopustím.Má láska tu bude vždycky s tebou. Je jako vítr,neuvidíš jí,ale bude tu pořád s tebou.Slibuju.“  a další slza se kutálela po mé tváři. Bylo to naposledy,co jsem hleděla do jeho dokonalé tváře.Učila jsem se jí nazpaměť,abych to poslední,co uvidím až budu umírat byla jeho tvář. To bylo mé jediné přání.

„ Bello….“ Nedokázal říct víc. Jen mě políbil a já jsem něžně odtáhla svou ruku z jeho. Sundala jsem si snubní prsten  a vtiskla mu ho do dlaně.Naše prsty se pomalu rozplétali,jak jsem se vzdalovala. „Vrátím se pro něj“ lhala jsem „Sbohem“zašeptala jsem a rozhlédla se po místnosti.Alice na mě něžně kývla a ostatní se posmutně usmívali.Neměla jsem téměř žádné šance vrátit se živá a oni to věděli…Zmizela jsem ve dveřích a zamířila do La Push. Běžela jsem a cestou jsem volala Tanye a její rodině. Můj plán byl prostý. Doběhnu pro Sama a ostatní. Půjdeme na pomoc Jacobovi a já se vzdám Volturiům. Eleazar vymaže Edwardovi paměť a  on zapomene a bude žít dál. Ostatní na mě akorát nebudou myslet. Zdál se to jako dobrý plán.Ale jak jsem běžela a vytáčela číslo,k zemi mě srazila děsivá bolest. Uvědomila jsem si,že to bylo naposledy,co jsem je viděla.

Sedla jsem si u silnice a telefon konečně někdo zvedl. Byla to Tanya.

„Prosím?“..ozvalo se z druhého konce

Haloo, Tanyo,tady Bella. Musím nutně mluvit s Eleazarem. Je to opravdu nutné.“ Naléhala jsem

„ Samozřejmě, vydrž moment. Než jsem stihla odpovědět,ozval se Eleazarům hlas.

„Ahoj Bello,co pro tebe mohu udělat?“ během svého pobytu v Denali,když jsem byla čerstvě upírem jsme se s Eleazarem spřátelili.Vzájemně se od sebe učili a pomáhali si.

„ Je to prosba,kterou samozřejmě můžeš odmítnout,ale já tě prosím,vyslechni mě.“ Bylo ticho „Voltuiovi si pro mě přijeli,nebyla jsem doma,utekla jsem a opustila Edwarda. Teď jsem ho opustila znovu. Mého nejlepšího přítele chtějí zabít,protože si všichni mysleli,že jsem Edwarda opustila kvůli němu. Musím se jim vydat a oni mě zabijí. Jenže když to udělám,tak se Edward nechá zabít taky. Už chápeš?“ drmolila jsem. Pomalu jsem nerozuměla ani sama sobě. Ale neměla jsem mnoho času.

„Myslím že ano. Chceš,abych Edwardovi vymazal paměť?A jsi si jistá,že je tohle jediné řešení?“ zašeptal udiveně

„ Ano,kdyby bylo jiné východisko,tak bych ho využila,ale není. Potřebuji,abyste vyrazili co nejdřív. Za pár hodin bude po všem. Uděláš to pro něj prosím?“ zase jsem se rozplakala. Jak je ale možné,že mi tečou slzy.Další zvláštnost mého života.

„Jestli je to tvé přání. Vyplním ho. Opatruj se. I když tohle nejsou asi ta správná slova,které říct. Ale jiná mě nenapadají. Budeš mi chybět. Sbohem děvenko.“ Jeho hlas se na posledních slovech zlomil. Cítil lítost.

„Ty mě taky. Pozdravuj svou rodinu. A vyřiď prosím Carlislovi,že je mi moc líto,jak to dopadlo a že je všechny moc miluju.Sbohem.“ zaklapla jsem telefon,zvedla se a utíkala k Samovi. Než jsem stihla zabušit,otevřeli se dveře a v nich stál rozzuřený Sam.

„ Co si to provedla upírko??Proč mu pořád musíš ubližovat? Ty nechápeš,že i když si to co si,on tě pořád miluje? I když tvé srdce nebije,pořád k tobě cítí lásku.“ Křičel mi Sam do obličeje. Jeho reakce byla pochopitelná. Ale teď nebyl čas ne výčitky.

A nikdy nebude.

„ Ano vím. A je mi to moc líto. Teď ale musím jí vlastní cestou a  ty mi musíš pomoct. Už se nikdy neukážu v jeho nebo vašem životě. Ale teď ho musíme zachránit.Není čas na zbytečné výčitky. Svolej svou smečku. Je v Seatlu. Musíme za ním. Honem!!!“ Sam se během vteřiny proměnil a zavyl. Kolem nás se během několika vteřin objevili další vlci.Ale už to nebyli vlci,jen kluci.Všichni si mě nenávistně prohlíželi Věděla jsem,že mi to patří. Byla jsem tak sobecká.

„ Nemáme čas,musíme jít.“ Zavelila jsem a všichni jsme se rozběhli. Upír spolupracuje s vlkodlaky. Neuvěřitelné. Běžela jsem nejrychleji,jak jsem to jen dokázala. Ostatní mi nestačili ale já jsem nečekala.

Byli jsme na místě. Bylo mračno a kolem byli nic netušící obyvatelé. Rojili se jako hmyz a já dostávala žízeň.Na krmení ale nebyl čas. Sam zavětřil a mávl rukou směrem na jih. Rozběhli jsme se a on byl v čele.

Když jsme dorazili k nim,Jacob byl zahnán koutě a kolem něj smečka upírů,mě potrhané rameno,ale žil.

„Same,počkejte chvíli tady.Jen něco zařídím“ poprosila jsem a on mě poslechl.

„Hej Aro,tady jsem. Chceš přeci mě. Není důvod ubližovat ostatním. Jsem tu a vzdávám se. Uzavřeme dohodu.“ Zakřičela jsem a najednou jsem získala jejich pozornost. Aro kývl a Jacoba nechal jít k nám.

„ Jsi v pořádku Jaku?“ ustaraně jsem se podívala na jeho rameno,ale vypadal,že mu opravdu nic není

„ Ano,jsem. Ale Bello,nechceš udělat to,co si myslím že ne?“ vzal mě něžně za ruku a přitáhl si mě k sobě. Nedokázala jsem mu odpovědět. Příliš to bolelo.

„Odveď je odsud. Rychle.Nemáte moc času.“ Odtahovala jsem se od něj. Stále mě držel. Odmítal se mě vzdát.

„ Nedovolím to!!“ Zakřičel na mě. „takhle ne. Bello,prosím tě. Mysli na mě a na Edwarda. Musíš žít. Už jen kvůli němu“ a tahle slova mě utvrdila. Nesmím žít. Je to pro něj příliš nebezpečné.

„Budeš mi chybět. Sbohem Jaku.“ Usmála jsem se na něj a políbila ho na horkou tvář. Odrhla jsem se od něj a šla si pro svou smrt.Jen jsem se otočila,abych věděla,že jsou v bezpečí a viděla to,co mi rvalo mé mrtvé srdce na kusy. Jacob měl slzami zalitý obličej a Embry s Jaredem ho táhli pryč. Poslední,koho jsem viděla,byl Sam. Jen na mě kývl a pak zmizel…

„ Tak máš nějaké poslední přání Bell? Zeptal se zdvořile Aro

„Ano,měla bych jedno. Už nikdy nenavštěvujte Cullenovi.Prosím,tohle je mé jediné přání. Tedy vlastně mám ještě jedno.Dejte mi minutku.Chci se jen rozloučit.“

„Dobrá. Slibuji,že pokud tvá rodina neporuší zákony,už nás nikdy neuvidí.“

Kývla jsem ,zavřela oči a soustředila se na Edwarda.Viděla jsem ho tak jasně,jak jsem jen dovedla. „Sbohem miláčku. Vždycky tu budu jen pro tebe a nikdy tě neopustím.Přísahám.“ věděla jsem,že mě slyší. Stál na útesu.Jeho vlasy rozevláté větrem a jeho rozepnutá košile vlála ve větru. Vypadalo to,jako útes v La Push. Moře se zlobilo a on plakal. Stejně tak,jako já předtím.

Pak jsem se soustředila na Alici a viděla,jak pozoruje Edwarda a vedle ní stojí Eleazar. Teď byl Edward v bezpečí. I ostatní.

Otevřela jsem oči a  usmála se. Moje konání zmátlo Ara i jeho gardu.

„Několik vteřin před smrtí a úsměv na rtech?“ zeptal se udiveně Aro

„Teď jsou v bezpečí. Ten,koho miluji bude žít. Co víc si přát?“ usmála jsem se na Ara plná optimismu.

„ Už jednou přišel žádat o smrt,když si myslel,že jsi mrtvá. Proč si myslíš,že to neudělá znovu?“ jeho výraz byl udivenější než předtím.

„No..dobrá. Připravená?“teď už se neusmíval. Jeho obličej byl tak vážný,jak to jen šlo.

„Dá se na smrt připravit?..“ znovu jsem zavřela oči a uviděla jeho tvář. Tak jak jsem si jí naposledy pamatovala. Na útesu.Tak nesnesitelně krásnou.

 A pak ta tvář zmizela. Byla jen tma a já jsem se ocitla na tom útesu s ním. Jen mě nemohl vidět. Slíbila jsem,že vždycky budu s ním a svůj  slib dodržím. Navždy. Naše láska je jako vítr. Neuvidí ji,ale vždy tu bude. Bude ho doprovázet a já s ní.

 

KONEC