Říše snů

 

Autorka: Zuzka

 

 

Tak jako každou noc, nádhernou noc, mi Bella usnula v náručí, doprovázená šepotem ukolébavky do říše snů.

Díval jsem se na ni neschopen pohybu, naprosto očarován, svit měsíce dopadal na její tvář, vypadala jako sladký andílek poslaný z nebes, aby mi osvítil cestu tmou svou hvězdou. Nikdy předtím jsem neviděl takovou krásu. Jak může být něco tak dokonalého určené pro mě. Pro mě, pro netvora. Čím jsem si ji zasloužil?

Překulila se na bok tváří ke mně a zavzdychala mé jméno. Naklonil jsem se blíž k ní, zkoumal jsem její výraz, bál jsem se, že má zase noční můru, ale neměla, sladce se usmívala. Nemohl jsem odtrhnout oči od té dokonalosti, od jejích slaďoučkých rtů zkroucených do toho nejúžasnějšího úsměvu, co jsem kdy viděl, něžné alabastrové pleti, jemných heboučkých vlasů rozprostřených po bělostném polštáři… Ne, zmýlil jsem se, ani anděl by nemohl vypadat tak kouzelně, anděl v porovnání s mou malou sladkou, něžnou, křehkou, nádhernou Bellou byl jen bledý přízrak v nehostinné krajině stínů. Vedle Belly by pohasla i ta nejzářivější hvězda na nebi.

Odejít od ní, bylo to nejhorší, co jsem kdy udělal. Za dobu, co jsem byl pryč, jsem pomalu umíral a poté jednoho dne mou prázdnotu narušil ten zdrcující telefonát od Rosalie, ve kterém říkala… Ne, nemyslet na to. I teď to bolí. Pomyšlení na to, co jsem mohl svou hloupostí ztratit...

Jak mě vlastně ještě může milovat po tom všem? Jak může chtít, abych zůstal s ní, když jsem jí tak ublížil? Nezasloužím si ji, zranil jsem ji, ale budu se snažit to napravit, i kdyby to bylo to poslední, co kdy udělám. Získám zpátky její důvěru, musím ji získat.

Očima jsem objížděl každou křivku jejího těla s nezdolnou touhou, přál bych si ji líbat, dotýkat se…, ale bojím se, že bych se neovládnul a ona je tak…křehká.

Přemýšlel jsem při tom, jak by bylo krásné zůstat s ní navždy. Navždy. Stačilo by jen…kousnutí….a pár dnů… Ne. Ne. Ne. Trvalo by to pár dnů, to ano, ale plných muk a utrpení. Nedokázal bych se dívat na ni, jak trpí, na její nádherný obličej zkroucený bolestí, na její tělo svíjející se palčivým ohněm, jedem šířícím se v jejich žilách…a především by ztratila svou duši. Svou čistou neposkvrněnou duši. Ne, neudělám to. Nemůžu to udělat.

A plynuly hodiny. Venku začalo svítat, Bella se probudila do nového dne, konec jednoho pokušení, začátek nového.