Úsvit – část první

 

Autorka: Tess

 

Poznámka autorky: Jedná se o fanfiction o Belle a Edwardovi. Je z Bellina pohledu a zaměřuje se na její přeměnu.

Poznámka autorky: Prosím o shovívavost, některé fakta ohledně data Belliny přeměny jsem si lehce poupravila nebo spíš jsem nerozhodla je ignorovat. J Doufám, že vás to neodradí od přečtení povídky.

 

Leželi jsme si schoulení v náručí jako každý večer už šest let. Nic víc, nic míň. Otevřeným oknem nám do ložnice zafoukal chladný vítr.

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Vítr ke mně totiž zavál Edwardovu naprosto božskou vůni, které se nemohlo nic vyrovnat. Trýznili jsme se takhle navzájem svými vůněmi. Ovšem on, na rozdíl ode mě, nebyl v tomto případě v ohrožení života. Nic to ale neměnilo na tom, že se mi rozbušilo srdce, jako kdybych uběhla dva kilometry. Na Edwardově božské tváři to vyvolalo pobavený výraz a v hrdle mu zabublal smích – pro mě jeden z nejkrásnějších zvuků na světě (mezi ty další patřil například Edwardův normální hlas nebo jeho tiché zuřivé vrčení). Já zrudla a povzdechla jsem si.

Znovu jsem začala srovnávat svou vlastní ubohost s jeho naprostou dokonalostí. Nebylo nic na světě, co by nezvládl lépe než kterýkoliv jiný člověk. Tohle kratinké zamyšlení mě opět dovedlo na myšlenku, jak ho přesvědčit, aby konečně souhlasil s mou přeměnou. Ke své opětovné žádosti jsem se odhodlávala už asi půl roku. Mých posledních šest vždycky buď přeslechl (to byly dvě žádosti), zamítl (ty byly tři) nebo mě prostě přesvědčil, že teď není vhodná chvíle (jedna jediná žádost). Tentokrát jsem se rozhodla, že budu tak neústupná a tvrdohlavá, jako on umí být oslňující – a že to umí opravdu dobře…

„Na co myslíš?“ zeptal se svým jemným hlasem.

„To nechceš vědět,“ odpověděla jsem rovnou. Nevím, jestli jsem v tu chvíli chtěla víc chránit jeho nebo sebe.

„Ale chci. Chci vědět a znát všechno, co nějak souvisí s tebou,“ zašeptal mi jemně do ucha a já doopravdy cítila, jak pod účinkem jeho, zdůrazňuji normálního, hlasu taji a jsem tvárná jako vosk. Musela jsem zalarmovat veškeré sebeovládání, které bylo v tu chvíli v takových troskách, jako Hirošima po výbuchu.

„Ne, myslím, že opravdu nechceš,“ znovu jsem zamítla jeho žádost.

„Víš, jak to je těžké, když nevím, co si myslíš?“ zeptal se dotčeně a v jeho obličeji se objevil výraz nešťastného Bambiho, když mu zabili maminku.

„Edwarde,“ napomenula jsem ho, „tohle zažíváme všichni na světě dvacet čtyři hodin denně tři sta šedesát pět dní v roce.“

„Nechápu,“ odpověděl, „jak tohle můžete přežít.“

„Těžko,“ zasmála jsem se.

„Ale… odběhli jsme od tématu.“

A sakra, pomyslela jsem si. Někdo by ho měl naučit, kdy je lepší se stáhnout…

„Stále jsi mi neřekla, na cos myslela.“

„A já ti naposledy říkám, že to nechceš vědět.“ Opravdu jsem musela obdivovat jeho neústupnost. On prostě neumí prohrávat.

„Alespoň, že tak. Už ti tedy mohu naposledy říct, že to vědět chci,“ vítězoslavně se zasmál a já si poraženecky povzdechla.

„Ale varovala jsem tě. Nebude se ti to líbit… přemýšlela jsem o… své přeměně…“

Tentokrát si povzdechl on a jeho obličej se zachmuřil. A opět u toho vypadal naprosto neodolatelně. Něco v jeho výrazu upoutalo mou pozornost.

„Edwarde…“

Hmmm…“ zabručel ještě zachmuřeněji.

„Edwarde Cullene!“ Musela jsem se na posteli posadit, abych se mu mohla podívat pořádně do očí. „Že sis doopravdy nemyslel, že jsem na to zapomněla, viď, že ne?“

„Popravdě… doufal jsem…“ přiznal.

„Tak teď opravdu netuším, kdo z nás dvou je pošetilejší…“ zamumlala jsem a znovu jsem se mu smotala v jeho ledovém náručí. Jeho ruce mě pevně sevřely. Edward totiž vždycky, když už se rozhodl mou žádost neignorovat řekl, že jsem to nejpošetilejší stvoření na světě, když ho o to žádám.

Bello, tolikrát jsme o tom mluvili…“

„Ano… mluvili, ale já  o tom nechci mluvit, Edwarde, já to chci uskutečnit.“

„A to je právě ten problém, nemyslíš?“ lehce zavrčel a já se zatetelila blahem. Normální člověk by se v tu chvíli raději klidil, já ne…

„Ano, myslím,“ souhlasila jsem s ním. „Edwarde, s tebou jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Chci s tebou strávit celý život. Myslím, že to jsi pochopil, když jsi mě před dvěma měsíci požádal o ruku a já souhlasila. Není nic na světě, čím bych chtěla být radši, než tvoje žena. I Charlie to ví a myslím, že po těch šesti letech konečně pochopil, že my dva k sobě patříme a že to, co k tobě cítím, není obyčejné poblouznění.

Ale jde o to, že chci být tvoje žena se vším všudy, se vším, co k tomu patří. Mluvím o tom, že s tebou chci být napořád. Chci se s tebou vodit za ruku a provádět různé spontánní pitomosti, které zamilovaní normálně dělají, ale to nepůjde, když se ty neustále kontroluješ, abys mi neublížil nebo neudělal příliš prudký pohyb. A taky si myslím, že bychom se po šesti letech mohli dostat dál než jenom k líbání.“ U téhle věty jsem samozřejmě zrudla až na prstech u nohou.

Viděla jsem, jak se jeho výraz mění. Nejprve na lehce pobavený, ale potom na zraněný a tentokrát to nehrál.

„Já to neříkám, abych ti ublížila,“ řekla jsem a snažila jsem se tak částečně omluvit. Do toho mi ale začaly téct slzy, protože vidět jeho nešťastný výraz mě ničilo. „Říkám to, abys věděl, že své rozhodnutí myslím vážně a nezměním ho. Ostatně,“ nezapomněla jsem podotknout, „nezměnila jsem ho už šest let.“

Bello… ty nevíš, o čem mluvíš…“ Už jsem chtěla něco odseknout. „Nech mě to doříct, prosím,“ požádal mě a já uposlechla. „Nevíš… tohle je život v zatracení. Je to peklo na zemi. Všichni Cullenovi kromě Carlislea se stali upíry, protože umírali. Byla to svým způsobem záchrana života. Ty neumíráš…“

„Mám tedy jít skočit mostu?“ navrhla jsem.

„Nežertuj o tom, prosím tě.“

„Já to myslím vážně,“odpověděla jsem. Neváhala bych a z toho mostu vážně skočila, pokud by to Edwarda mělo dovést k tomu jedinému správnému rozhodnutí. Nerada jsem ale dělala podrazy…

„Nevíš, oč žádáš,“ řekl znovu.

„Vím naprosto přesně, oč žádám,“ upozornila jsem ho. „Žádám o věčný život po boku člověka, kterého miluji víc než cokoliv jiného na světě.“

„Člověka?“ tázavě zvedl obočí.

„Puntičkáři,“ ucedila jsem skrz zaťaté zuby.

Zatvářil se nesouhlasně.

„Já prostě nevěřím,“ začala jsem ho znovu přesvědčovat, „že život po boku toho, koho miluju, by měl být peklo. Podívej se na Alici a Jaspera, Rosalii a Emetta, Esme a Carlislea. Jsou šťastní, protože žijí po boku toho, koho milují.“

„Ale to já taky,“ pousmál se, sevřel mě pevněji v náručí a vtiskl mi motýlí polibek na temeno hlavy.

„Ty víš, jak to myslím.“

„Ty tomu nerozumíš. Oni neměli možnost volby!“

„Vždycky tu je možnost volby,“ upozornila jsem ho. „Podívej se na sebe. Jsi upír, a přesto tu s tebou ležím v posteli, hlavu mám opřenou o tvé rameno a dotýkám se tvého obličeje,“ při těch slovech jsem ho pohladila po tváři.

„A taky mě neuvěřitelně pokoušíš,“ povzdychl si. „A to všechno jenom proto, že jsi neuvěřitelně pošetilá.“

„Ne,“ odporovala jsem mu. „To všechno proto, že ty sis vybral určitý způsob života… všichni máme možnost volby… a nikdy to neznamená, že to, co si vybereme bude snadné. Já to vím a volím život po tvém boku. A pokud to zároveň znamená život v zatracení, volím tedy život v zatracení.“

Bello…“

„Ne,“ přerušila jsem ho. „Už žádné Bello… teď ti něco řeknu. Alice viděla, že se stanu jednou z vás.“

„Ano, staneš,“ stejně mi skočil do řeči. „Protože si tě vezmu.“

„Ty víš, jak to myslím. Nechci být Cullenová jen na papíře. Chci být pravá Cullenová. Já se stanu jednou z vás. Nechci, aby to znělo jako výhružky, ale nejspíš to tak dopadne. Tohle je prostě konstatování toho, co se stane. Žádám o proměnu tebe. Odmítneš-li teď, půjdu a požádám o proměnu každého člena tvé rodiny. Jestliže i oni odmítnou, pojedu do Itálie… do Volterry… k Volturiovým…“ nechala jsem svá slova doznít, aby mu to skutečně došlo. „Myslím,“ neodpustila jsem si podotknout, „že Aro by byl mou žádostí nadšen.“

„Nato ani nemysli…“ varoval mě.

„Zabráníš mi v tom snad?“ zeptala jsem se.

„To si piš.“

„Edwarde, já to udělám.“

„A kdy si představuješ, že bych měl tvou proměnu provést?“ zeptal se a já poznala, že pomalu ale jistě získávám převahu.

Zamyslela jsem se.

„Máš před sebou důležité zkoušky,“ připomněl mi. Oba jsme studovali Harvard. On jadernou fyziku a já historii. Bydleli jsme v Bostonu v bytě, který nám tady Edward koupil.

„Zkoušky si můžu odložit,“ připomněla jsem mu. „Ale myslím na něco jiného. Budeme se brát příští zimu, že?“

„Ano,“ odpověděl a zjevně přemítal, jak to s tím souvisí.

„Tak tou dobou už budu mít zkoušky za sebou. V tomto případě si myslím, že je to nejideálnější program na naši svatební noc.“

„Prosím?!“ skoro vykřikl, jak jsem ho překvapila. Málokdy se mi povedlo doopravdy ho překvapit.

„No, chtěla bych to jako svatební dar… samozřejmě pokud nevíš, co jiného by člověk a upír mohli dělat o svatební noci,“ popíchla jsem ho.

„Ty chceš opravdu strávit první tři dny manželství v agonii a první dva roky manželství v neuvěřitelném pokušení a odpírání?“ zeptal se užasle. Zjevně nevěřil tomu, že svou žádost míním vážně.

„Pokud jde o tu bolest – žádná nemůže být horší než to, co jsem zažila, když si mě opustil,“ připomněla jsem mu, „a pokud jde o odpírání a pokušení, ty budeš se mnou,“ řekla jsem prostě.

„Nejde jen o první dva roky,“ odpověděl bolestně. „Celý tenhle život je pokušení a odpírání.“

„Já to vím, ale dokážu to. Hele, naučila jsem se chodit na podpatcích… tohle zvládnu.“ To s těmi podpatky byla pravda. Aliciina neuvěřitelná vášeň pro nakupování mi totiž neustále plnila šatník různými sukněmi, šaty a kostýmky, ke kterým se daly nosit pouze boty na podpatku (těmi mě také hojně zásobovala) a mně nezbylo nic jiného, než se naučit na nich chodit.

Cullenovi také neustále hledali příležitosti k oslavám. Ne, Cullenovi ne, jenom Alice, ale zbytek se k ní vždycky přidal.

Bello,“ řekl, „tohle je mnohem horší než chození na podpatku.“ Zjevně si myslel, že jsem se totálně zbláznila.

„Já to přece vím!“ skoro jsem vykřikla. „Jen tě chci ujistit, že s tebou po boku zvládnu úplně všechno.“

„Já nevím…“ vzdychl a já věděla, že mám vyhráno.

„Myslím, že ti nemusím připomínat, co udělám, odmítneš-li mě,“ varovala jsem ho.

„Tohle je vydírání!“ ohradil se dotčeně.

„Ano… malinko…“ přiznala jsem. „Ale já se stanu nesmrtelnou… s tvou pomocí nebo bez ní. A myslím, že by pro nás oba bylo příjemnější, kdyby to bylo s tvou pomocí.“

Věděl, že mám pravdu. Viděla jsem, jak se mu hlavou honí všechny možné myšlenky a jak postupně dochází k jediné správné odpovědi.

„Dobře,“ vzdych ztěžka. „Udělám to, ale na jedno tě chci upozornit. Nikdy jsem se nepokoušel nikoho proměnit. Můžu tě zabít,“ řekl nešťastně.

„Já ti věřím a hrozně moc tě miluju,“ odpověděla jsem a políbila ho. „Vlastně… nejsem si jistá, jestli to, co cítím se dá nazvat láskou…“

„Cože?“ v jeho hlase rozhodně zazněla panika.

„Myslím to tak, že tohle není poblouznění nebo zamilovanost… a láska…“ zamyslela jsem se, „protože jak jedním slovem vyjádřit to, jak mě při pohledu na tebe zaleje hřejivý pocit. To, jak mi v břiše vzlétne milion motýlů, když se na mě usměješ… jak se cítím neúplná, když s tebou hodinu nejsem a jaká neuvěřitelná prázdnotami pohltila, když jsem si myslela, žes mě opustil… to, jak se mi podlamují nohy, když mě držíš v náručí. Jak je mi skoro na omdlení, když mě políbíš… jen slovo láska tohle neobsáhne… já nevím… možná osud, předurčení nebo tak, ale láska na to rozhodně nestačí…“

Pevně mě stisknul v náručí a políbil. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a odporoučela jsem se do hlubin bezesného spánku.