Úsvit – část čtvrtá

 

Edward mě probudil až když jsme byli na místě. Políbil mě do vlasů a poté, když už jsem byla při smyslech, na rty.

„Tak, paní Cullenová,“ zašeptal a já se zatetelila blahem při tom oslovení, „vítejte na Aljašce.“

„Děkuji vám za vřelé přivítání, pane Cullene,“ poděkovala jsem mu. Dlouhou dobu jsme jen seděli v autě a pozorovali okolní les. Edward mě přenesl přes práh domu až poté, co jsem se i přes teplé oblečení začala klepat zimou.

Položil mě na postel a zakázal mi se pohnout. Svlékl mě z oblečení a oblékl mě do lehké noční košilky, kterou mi speciálně pro svatební noc pořídila Alice (i přes mé přesvědčování, že vzhledem k tomu, co se stane, je naprosto zbytečná), a následně mě zabalil do teplé přikrývky. Potom zatopil v krbu, rozsvítil v celém domě a lehl si ke mně.

Leželi jsme si v náručí a povídali si. O tom, jak jsme se seznámili, o všem, co jsme spolu zažili a co teprve zažijeme. Smáli jsme se, jak jsme vzpomínali na to, jak těžko se s naším vztahem vyrovnávali naši bývalí spolužáci na střední.

Bylo to okolo desáté, když Edward trochu zbystřil, umlčel mě a pak řekl: „Jsou tady.“

Proti mé vůli se mě zmocnila nervozita. Ale zase to byla ta zdravá nervozita spojená s očekáváním něčeho neznámého, na co se už dlouhou dobu těšíme. Ještě, že Edward nemohl slyšet mé myšlenky, napadlo mě. Kdyby věděl, jak se na svou přeměnu těším, nejspíš by řekl, že jsem se úplně zbláznila. Raději mám svá tajemství.

„Zůstaň tady,“ řekl mi a sám šel dolů přivítat Alici, Jaspera a Carlislea. Samozřejmě mě ani nenapadlo ho poslechnout. Ještě aby si osvojil nějaké patriarchální návyky... to by tak chybělo. Vzala jsem si na sebe župan a šla jsem za ním. Šla jsem pomalu a snažila jsem se jít potichu, aby si mě nevšimli, i když jsem věděla, že jsem bez šance.

„Jak se cítíš?“ ptala se Alice. Neslyšela jsem, co Edward odpověděl.

„To zvládneš,“ ujistila ho. „Je tu Carlisle. Není se čeho bát.“

„To by mě zajímalo, co bys dělala, kdyby šlo o Jaspera,“ odsekl Edward.

„To samozřejmě nevím. Ale vím, že ty to dokážeš,“ řekla velice důrazně.

„A jakou jste měli cestu?“ zajímal se Carlisle. Zjevně chtěl Edwarda alespoň na chvíli přivést na jiné myšlenky. Usoudila jsem, že teď už je bezpečné přijít.

„Ahoj!“ zavolala jsem na ně zvesela. „Jsem ráda, že jste tu tak brzy.“

„Jo, letadlo kupodivu nemělo zpoždění,“ zasmál se Jasper.

„A jak je, paní Cullenová?“ ptala se Alice.

Potěšeně jsem se zasmála. „Úžasně,“ odpověděla jsem popravdě.

„Nejsi po tak dlouhém dni unavená?“ zeptal se Jasper. „Určitě to bylo vyčerpávající.“

„To ano,“ souhlasila jsem. „Ale vyspala jsem se po cestě.“

„Úplně jsem ti zapomněl říct, jak moc ti to dneska slušelo,“ pochválil mě ještě dodatečně.

Děkuju,“ lehce jsem se zarděla.

„A taky bych ti rád pogratuloval,“ naklonil se ke mně a políbil mě na tvář.

„Ještě jednou děkuju.“

„Hele, brácho,“ ozval se Edward. „Opatrně s tim líbáním,“ napomenul ho.

„Neboj…“ zasmál se. Pustil mě a já si stoupla po bok svého manžela. Bylo tak zvláštní myslet na Edwarda jako na mého manžela. Ten mě objal kolem pasu a majetnicky mě přitáhl k sobě.

„Takže?“ nadhodil Carlisle. Bylo to zvláštní. Najednou mi doopravdy došlo, že tu nejsou za účelem návštěvy mladého manželského páru…

Edward promluvil velice rychle. Kdybych na to nebyla zvyklá, asi bych vůbec nestihla co říkal. Takhle jsem alespoň zaslechla pár slov, tak jsem si z toho mohla vyvodit smysl. Carlisle nám má dát asi dvacet minut a pak má dorazit nahoru. Alice a Jasper tam vůbec neměli chodit. Zatím.

Ještě, než mě Edward znovu odvedl nahoru, mě Alice i Jasper objali a popřáli mi hodně štěstí. Alice mi ještě zašeptala: „Neboj, nevidíme se naposled, sestro.“ Usmála jsem se na ni.

Po té už jsme kráčeli po schodech do horního patra…do ložnice.

Edward se posadil na postel a stáhl si mě na klín. Políbil mě a poté položil svou hlavu na můj hrudník.

„Co?“ zeptala jsem se asi po dvou minutách, co seděl nehnutě, ale z jeho rtů unikl krátký povzdech.  

„Naposled poslouchám tenhle úžasný zvuk…“ odpověděl.

„To není všechno,“ řekla jsem. Sice jsem neuměla číst myšlenky, ale díky tomu, že mě nikdy neunavilo pozorovat jeho dokonalý obličej, jsem se v jeho výrazech pomalu začínala orientovat. Skoro na sto procent jsem poznala, když mi neříká všechno. Lehce se mu zkrabatilo čelo, nakrčil nos a rysy mu celkově trochu ztvrdly. Také mu skoro na nepostřehnutelný okamžik trochu potemněly oči.

„Nezasloužím si tě,“ řekl tiše. Tak tiše, že by se mohlo zdát, že jde jen o zaševelení větru.

„Co to povídáš?“ zeptala jsem se překvapeně. „To já si nezasloužím tebe!“

„Nemáš pravdu. Nevíš, o čem mluvím… ty sis dobrovolně vybrala život v zatracení jen proto, že…“

„Jen proto, že tě miluju,“ dokončila jsem větu za něj a políbila ho do vlasů.

„Jsi blázen…“ řekl.

„Ano,“ přiznala jsem. „Moje diagnóza zní nevyléčitelná Cullenitýda.“ Nelíbila se mi tahle jeho pochmurná nálada. Chtěla jsem situaci trochu odlehčit, ale ani mně nebylo do smíchu. „Jsem blázen do tebe, hlupáčku,“ řekla jsem a stulila jsem se mu v náručí, „a tohle je moje volba. Než jsem přijela do Forks, vypadal můj svět jako noc… bezměsíčná, bezhvězdná…temnota… žádné stíny… jen černočerná tma. Potom jsem přijela do Forks a na mém nebi se najednou objevily hvězdy a potom vyšel i měsíc. A pak, když jsem potkala tebe, na nebi se objevila obrovská zářící kometa. Všude bylo najednou plno světla. Všechno se třpytilo a zářilo. A teď se rozednívá… nebe se začíná zabarvovat do růžova a je tu pořád víc a víc světla. Úsvit… ne soumrak… úsvit.“

Pak se posadil. Carlisle už asi přicházel.

„Lásko? Víš… ještě je čas… můžeš to ještě změnit,“ řekl naléhavě.

„Já vím, že můžu, ale nechci,“ odvětila jsem a políbila jsem ho na špičku nosu.

Ozvalo se jemné zaklepání. Edward ztěžka vzdychl.

„Pojď dál,“ zašeptala jsem.

Ani Carlisle se už netvářil vesele, ale vážně.

„No, tak, usmějte se trochu,“ vybídla jsem je. „Tváříte se, jako byste mi chystali pohřeb,“ snažila jsem se žertovat.

Edward se bolestně pousmál.

Bello?“ zeptal se Carlisle. „Jsi si absolutně jistá svým rozhodnutím? Nejde to změnit… je to navěky…“

„Jsem si toho vědoma a jsem si naprosto jistá,“ odpověděla jsem vážně.

„Potom tedy…,“ ustoupil do stínu. „Budu celou dobu u tebe.“

„Já vím,“ přikývla jsem. Potom jsem se rozesmála… došla mi absurdita celé situace.

Bello?“ Edward se tvářil nevěřícně. Ani Carlisleovi se nepodařilo okamžitě zamaskovat zdvižené obočí.

„Já… jen jsem si uvědomila, že až se mě někdo zeptá na mou svatební noc a já odpovím, že byla neuvěřitelná, ani zdaleka to tuhle situaci nevystihne… je to prostě neuvěřitelná svatební noc…“

„To je,“ přikývl Carlisle s lehkým úsměvem.

Bello… nemusíš…“ stále se mě ještě snažil přesvědčit.

„Vím, Edwarde, vím. Nemusím, ale chci,“ zopakoval jsem.

Objal mě a pak mě pomalu políbil na temeno hlavy, potom na čelo, na špičku nosu na oči, do koutku rtů.

„Neboj se,“ řekl, když jsem se díky jeho dotykům zachvěla.

„Já se nebojím,“ ujistila jsem ho. „Věřím ti.“

Políbil mě na rty a potom sklouzl k mému krku. Já naklonila hlavu, abych mu to ulehčila. Ještě odbočil k mému ramenu, které také políbil a potom mě jeho dech zašimral na klíční kosti. Zavřela jsem oči. A potom… jeho zuby se zabořily do mé kůže.

Ze rtů mi unikl povzdech. Překvapení. Nebolelo to… bylo to zvláštní… po chvíli jsem ucítila, jak se mi do těla od jeho ledových rtů šíří teplo… nejdřív příjemné teplo, potom horko a potom oheň… bylo to ale úplně jiné, než když mě kousl James. Potom jsem cítila, jak mě opouští síla. Slábla jsem… sesunula jsem se mu do náruče a omdlela jsem.