Úsvit – část pátá

 

Bello? Slyšíš mě?“ slyšela jsem ten nádherný hlas. Otevřela jsem oči. A tam byl On…smál se na mě a držel mě v náručí…

„Jo…“ zašeptala jsem v odpověď.

„Je vzhůru,“ slyšela jsem tichý hlas. Aliciin.

„Sláva,“ řekl radostně další hlas... Jasperův.

„Vítej zpátky,“ usmál se na mě Carlisle. A potom do mého zorného pole vstoupila i Esme, Rosalie a Emmett.

„Dobré ráno, ospalče,“ zasmál se Emmett.

„Jak dlouho…“ chtěla jsem se zeptat. Moje otázka byla zodpovězená ještě dřív, než jsem ji stihla dokončit.

„Čtyři dny.“

„Nic si nepamatuji… žádná bolest.“ Pravda byla, že mě bolelo celé tělo, ale nepamatovala jsem si žádnou hroznou bolest, jako když mě kousl James.

„Abych byl upřímný,“začal Carlisle, „snášela jsi proměnu neobvykle klidně. Jako kdyby to nebylo nic hrozného. Pouze jsi měla lehkou teplotu a asi špatné sny… ale teď se možná cítíš, jako…“

„Jako by mě přejel parní válec?“ skočila jsem mu do řeči. Všichni se rozesmáli.

„To bude asi od toho, jak tě Edward mačkal v náručí, když ses trochu neklidně vrtěla,“ zasmál se Jasper.

Podívala jsem se do jeho božského obličeje. Edward nelenil, mého pohledu využil a políbil mě. Jeho rty už mi nepřišly tak chladné jako předtím. Užívala jsem si jeho objetí.

Pochvíli mi dovolil opět se věnovat ostatním. Chvíli na mě všichni šťastně koukali a pak Carlisle slavnostně pronesl: „Vítej do rodiny, Isabello Cullenová.“

 

Věděla jsem, že to bude těžké… naučit se ovládnout žízeň a moci volně navštěvovat své rodiče… vůbec, moci se pohybovat mezi lidmi, ale věděla jsem, že s těmihle bytostmi po boku zvládnu úplně všechno…