Úsvit – část třetí

 

 

Dva dny do mého velkého dne uběhly jako voda. Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem seděla před zrcadlem a Rosalie čarovala s mými vlasy, zatímco mi Alice lakovala nehty na rukou i nohou temně rudým lakem.

Měla jsem bílé svatební šaty s dlouhými rukávy. Tady ovšem Alice projevila svůj smysl pro dvojsmysly. Šaty sice byly bílé, ale do toho byly poseté rudými kamínky, které na horní části tvořily zvláštní mozaiku. Sukně byla také bílá, dole rudě olemovaná a po ní se od rudých kamínků na vrchní části šatů táhly rudé šmouhy… jakoby od krve. Byl to takový její soukromý žert na Edwardův účet. Ovšem šaty byly nádherné.

Do vlasů mi Rosalie zaplétala rudé růže. Ona a Alice měly čistě bílé šaty a aby se mnou ladily měly jen ve vlasech rudou růži. Vypadaly naprosto dokonale – kdy vlastně ne?

Povzdechla jsem si.

„Copak?“ zajímala se Alice.

„No… jenom jsem doufala, že alespoň na své svatbě budu nejkrásnější,“ usmála jsem se na ně. Vypadaly jako elfí královny z Pána prstenů. Dlouhé bílé jednoduché šaty na nich splývaly a v jejich dlouhých vlasech se jim odráželo světlo.

Moje poznámka je rozesmála. „Vždyť ty jsi nejkrásnější,“ ujistila mě Rosalie, když mě líčila. Oči mi orámovala černou tužkou. Udělala mi i horní linku, kterou protáhla kousek za oko – tím mé oči získaly alespoň opticky kočičí tvar. Na tváře mi dala trochu růžové tvářenky a pusu mi vymalovala rudou rtěnkou v odstínu těch kamínků na šatech. Opravdu jsem nevypadala špatně, ale jejich dokonalé jednoduché kráse jsem se zatím nemohla rovnat. Zatím. To slůvko mě zahřálo.

„Jsi nervózní?“ zeptala se Alice. „Nemám třeba zavolat Jaspera?“

Zamyslela jsem se, jak se vlastně cítím. Byla jsem napjatá, to ano, ale nebyla jsem ztuhlá nervozitou. Ale co převažovalo bylo absolutní štěstí, kterého jsem byla plná od hlavy až po konečky prstů.

„Jen tak akorát,“ odpověděla jsem a usmála jsem se na svůj odraz v zrcadle. „Půjdeme?“

Alice přikývla. Zvedla jsem se a ona mi urovnala šaty. Podala mi kytici a vzala si svou. Rosalie mezitím zavolala Charlieho.

„Páni,“ vydechl, když mě uviděl v doprovodu mých družiček. Chvíli jsem přemítala, jestli ten  úžas patřil mně nebo mým družičkám. Asi to vycítil a pak dodal: „Vypadáš nádherně.“

„Díky, táto.“ Zavěsila jsem se do něj a pomalu jsme odcházeli k autu, které mě mělo odvézt do místního kostela ve Forks.

Já jela s tátou v jednom autě a Alice a Rosalie jely dalším. V autě mě Charlie chytil za ruku a pevněji stiskl.

„Víš…“ začal. Přesně jsem věděla, co chce říct a ani jsem po to po něm nechtěla.

„Nemusíš…“ chtěla jsem ho zarazit.

„Vím, že nemusím, ale myslím, že ti to dlužím. Víš, když jsi sem přijela a začala chodit s Edwardem, byl jsem rád, žes tu někoho našla a že jsi šťastná. A potom, když tě opustil, měl jsem o tebe hrozný strach. Nemohl jsem ti pomoct, i když jsem chtěl. A on se potom znovu vrátil, jako by se nechumelilo a tys mu znovu vběhla do náruče. Vím, že jsem na něj nebyl příjemný, ale měl jsem strach, že ti znovu ublíží …“

„Neublíží…“ řekla jsem přesvědčeně. Ale těžko jsem mohla Charliemu vysvětlit, proč si jsem tak jistá.

„Dobře,“ přikývl hlavou, ale zjevně si sám myslel svoje. „Chci jen, abys věděla, že kdyby ti jakkoliv ublížil, můžeš přijít za svým tátou a já mu trochu poupravím fasádu…“ dramaticky se odmlčel.

„Díky, tati,“ řekla jsem to jediné, co mě napadlo. Ono bych mu asi těžko vysvětlila, že Edwardovi fasádu opravdu poupravit nemůže. A proti mé vůli mi začaly téct slzy. Nikdy by mě nenapadlo, že mě táta dokáže takhle dojmout.

„Já jen, že už bych tě nikdy nechtěl vidět tak nešťastnou, ale jenom šťastnou tak, jako jsi právě teď.“ Pohladil mě po tváři a setřel mi slzy. Díkybohu, že Rose použila vodě odolné líčení. Naštěstí jsme už dorazili ke kostelu, takže nehrozilo, že bych se rozbrečela ještě víc.

Táta mi ještě jednou stiskl ruku a řekl: „Hodně štěstí, holčičko.“

Objala jsem ho. Potom už nám otevírali dveře. Edwarda zahnali do kostela, aby mě neviděl. Venku se mnou byli jen Alice, Rosalie a táta. Ještě tam s námi byla Tanya. Ta nebyla moje družička. Jenom byla venku, aby včas kývla dovnitř, že může začít hrát hudba.

„Tak co?“ zeptala se Alice. Pomalu jsem dýchala a přemýšlela, jak je možné, že se mi tak najednou začala klepat kolena. „Opravdu nemám zavolat Jaspera?“

„Ne,“ odmítla jsem. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale já nechtěla být pod jeho uklidňujícím vlivem, protože to bylo to samé, jako být pod nějakými oblbováky a já si chtěla svůj velký den naprosto přesně pamatovat. „Jen mě obejmi,“ požádala jsem ji. Její ledové ruce se mi obtočily kolem krku a mě se hned trochu ulevilo. To bylo přesně ono. Potřebovala jsem jen trochu zchladit.

„Hodně štěstí,“ řekla, než mě pustila. To samé mi popřála i Rosalie a Tanya. Pak už jsem se zavěsila do tátova rámě a kývla jsem na Tanyu. Ta tiše vklouzla do kostela a slyšela jsem, jak začala hrát hudba. Alice mi stáhla přes obličej závoj a naposledy stiskla mou ruku. Potom se postavila za mě a já a táta jsme vykročili.

Dveře se otevřely… připadalo mi, že se na to dívám odněkud mimo své tělo. Tváře všech lidí v kostele byly obráceny ke mně, ale mě zajímala jen ta jedna přímo u oltáře…

Stál tam a já se k němu každým krokem přibližovala. Stál tam vysoký s nazrzle hnědými vlasy. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima. Viděla jsem v nich takovou lásku, že jsem ani nemohla uvěřit svému štěstí. Když jsme došli k oltáři, táta mě předal Edwardovi. Mě políbil přes závoj na tvář a Edwarda poplácal po zádech, což bylo asi to nejpřátelštější gesto za celých šest let.

Edward se na mě povzbudivě usmál a stiskl mou ruku v té své. Já stisk opětovala. Potom začal mluvit kněz. Já ho ale moc neposlouchala. Prostě jsem celou dobu pošilhávala na svou pravou stranu a doufala, že si toho díky závoji nikdo nevšimne. Mám pocit, že s tím utajením jsem zklamala, protože se mi celou dobu zdálo, že Edwardovi, i když se na mě ani jednou nepodíval, pocukávají koutky.

Pořádně jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy se kněz dostal přes to, proč tu vlastně jsme a jestli někdo nemá námitky.

Isabello Marie Swanová,“ obrátil se ke mně. „Berete si dobrovolně Edwarda Anthonyho Cullena? Budete ho milovat a ctít na věky věků, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano,“ odpověděla jsem pevně bez zaváhání. Jen jsem se usmála při pomyšlení, že ten kněz ani nemá tušení, jakou má s těmi věky věků pravdu.

„Edwarde Anthony Cullene,“ oslovil teď Edwarda. „Berete si dobrovolně Isabellu Marii Swanovou? Budete ji milovat a ctít na věky věků dokud vás smrt nerozdělí?“

Zatajila jsem dech.

„Ano.“

Poté nám Emmett, který šel spolu s Japerem Edwardovi za svědka, podal prstýnky. Navlékli jsme si je.

„Prohlašuji vás tedy za muže a ženu,“ řekl slavnostně kněz. Pak se usmál na Edwarda. „Můžete políbit nevěstu.“

Edward se ke mně otočil a opatrně mi z obličeje odhrnul závoj a přeložil ho kdesi na mé hlavě. Usmál se na mě a pak mě políbil. A i když byly jeho rty ledové, cítila jsem, jak pod jeho dotykem roztávám.

„Vypadáš nádherně,“ zašeptal mi předtím, než jsme se otočili čelem k lidem a vyšli za zvuků hudby z kostela.

„Ty taky,“ oplatila jsem mu kompliment.

Po obřadu jsme se přesunuli do domu Cullenových, kde se konala obrovská hostina, kde se teprve poznalo, jak moc se Alice na mé svatbě vyřádila.

Přijímala jsem gratulace a usmívala se na všechny strany tak, že mě brzy začaly bolet panty. Poté jsme s Edwardem tančili a já si v jeho náručí připadala jako v sedmém nebi.

Později k večeru jsme se převlékli a nasedli do auta s tím, že odjíždíme na tříměsíční svatební cestu do Evropy. Carlisle totiž konstatoval, že tři měsíce by měly na mé zotavení stačit.

My jsme ovšem odjížděli k Tanye na Aljašku. Tanya velice ochotně přenechala svůj dům nám s Edwardem. S námi tam ovšem, alespoň na týden odjížděl i Carlisle a na celé tři měsíce Alice a Jasper. Rosalie, Emmett a Esme slíbili, že se na mě přijedou brzy podívat.

My s Edwardem jsme odjeli kolem páté odpoledne, abychom „stihli letadlo“. Na Aljašku jsme ovšem jeli jeho černým Aston Martinem. Carlisle a Alice s Jasperem měli později ten večer dorazit letadlem.

Když už jsem seděla pouze s Edwardem, začaly se mi zavírat oči. A já se spánku zoufale bránila. Nechtěla jsem přijít ani o chvilku. Edward strávil polovinu cesty tím, že místo toho, aby dával pozor na cestu, se díval na mě.

„Klidně spi,“ řekl a pohladil mě po tváři. „Budeš potřebovat být odpočatá.“

Když viděl, že se k tomu nějak nemám, natáhl se ke mně, objal mě kolem ramen a přitáhl mě k sobě. Já si položila hlavu na jeho rameno a během dvou minut jsem spala. Vnímala jsem jen tiché vrčení motoru.