Vzpomínky

 

Autorka: Tíralo

 

Poznámka autorky: příběh po Zatmění, navazuje na jeho konec

 

 

1.kapitola   Smrt jednoho života

 

 

Ležela jsem po Edwardově boku na naší malé loučce a sledovala její obrysy.  Byla opravdu dokonale kulatá… Dokonale.

 

„Edwarde?“  protáhla jsem a zavrtěla se. „Hmmm?“ Zřejmě jsem ho vytáhla z nějakého toku myšlenek. „Řekni mi… Ten přívěšek srdce po své mamince, co jsi mi tehdy dal, jakou má pro tebe opravdu cenu ? Tvářil ses, že žádnou, ale nevěřím ti… Je to něco málo, co tě spojuje se svou minulostí.“  Trhl sebou, jak ta slova vyklouzla a upřel na mne své dokonalé oči s jemným octínem černě ve zlatých karamelkách. Zavrtěla bych se pod tím pohledem, kdybych nechtěla tolik znát odpověď.

 

Můj pohled sklouzl na Jakobova vlčka. „Tak proč?“ Byla jsem rozhodnutá to z něho dostat, za každou cenu… To jsem ale ještě netušila, že je tohle má poslední otázka – bývala bych si ji pořádně rozmyslela.

 

„Víš, že lidský život pro mě už nemá kouzlo, zapomněl jsem jaký opravdu je, a lidské vzpomínky vyblednou. Nepamatuji si svou matku, jak jsem řekl tehdy.“ Rozpustile se usmál a mé srdce se hekticky rozjelo dvojnásobnou rychlostí. Stále jsem na něho reagovala přemrštěně. „A proč-?“ vydechla jsem, když se Edward prudce vymrštil do celé své výše a otočil se ke mne zády. Jeho oči zřejmě pročesávali okolí, ale nevím to s jistotou, nevidím mu do obličeje.

 

Zajal mne strach. Až teď jsem si uvědomila tu tíseň, jenž mne pronásledovala celou dobu zde na loučce. Někdo tu byl, někdo nás sledoval. Ale proč? Co se děje? Jak to, že si toho Edward nevšiml dříve?  Udělalo se mi špatně - něco tady nehrálo…

 

„Ale, ale,není tohle náš malý přítelíček?“ Ztuhla jsem. Vím, že bych ten hlas poznala kdekoliv na světě. Tohle nemohla být Viktoria, a ani nebyla. Ta se mne jen pokoušela zabít, tahle chce víc… Ze stínů lesa vyšla Jane a v jejích patách další, poznala jsem Demetriho a Felixe. Ostatní byli neznámí.

 

Bylo jich více než na louce tehdy po bitvě. Jako by se tihle připravovali na mnohem krutější bitku.

 

Bleskla jsem pohledem po Edwardovi, jistě prokoukl jejich záměr – neměli přeci důvod se vracet, tak proč jsou tu? Jeho výraz mne ale zděsil. Byl nechápavý.

 

„Co tady pohledáváte?“ zavrčel. Jane se jen blahosklonně usmála. „Vždyť mi čteš myšlenky, Edwarde. Jdeme si pro Bellu. Když už jsme tady, tak proč ji rovnou nepřeměníš v upírku? Bylo by to mnohem snadnější, ušetřil bys nám cestu…“ Její výraz náhle ztvrdl. „Nebo to uděláme sami, hned.“ Edward se nahrbil a připravil ke skoku. „Nikdy!“ zavrčel, „Belly se nedotknete!“

 

Chystal se mne bránit, ale jeho oči mi prozradily, že se děje něco mnohem víc, než že Volturiovy změnily  názor. Nejen, že jsme neměli možnost vyhrát, ale … Jako by jim Edward nedokázal dál číst myšlenky…

 

…Jane se usmála. „Jak chceš, Edwarde, rozhodl ses sám.“ Cosi rychlého mi přeběhlo před očima, dříve než jsem stačila vykřiknout „uteč“ a svět se změnil v temnotu… Pro mě skončil jeden život…

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování na Vzpomínku ke kapitole 1.

 

 

Vzpomínka

 

2.kapitola O deset let později

 

 

Slunce prudce pařilo na zem ve Volteře a já se skrývala pod černým pláštěm. Dnes je to deset let… deset let od chvíle, kdy mne Jane změnila v upírku, tehdy na nějaké louce… Ale co bylo dál??? Má mysl se bránila vzpomínkám, nedokázala jsem je udržet v hlavě, stále mi unikaly… Ale vím, že můj lidský život byl zvláštní. Nic si z něho nepamatuji, ale oni mi řekli, že jsem jako lidská holka milovala upíra, který se prý jmenoval Edward… Edward…

 

Kdo to jen mohl být ? Deset let jsem sloužila Volturiovým a bojovala po jejich boku. Učinili mne silnou, rychlou a nesmírně dobře vycvičenou upírkou, ale přeci mi chyběla má podstata… Zahleděla jsem se do slunce. Dnes v noci podniknu svůj plán, dnes , noci. Nikdo na mne nepůsobil svou nadpřirozenou silou, s níž se zrodil jako upír, protože moje síla všechny ostatní síly odháněla. Prý jsem mívala schopnost, aby se mi nikdo nedostal do hlavy, a ta se teď rozšířila po celém mém těle. I kdyby někdo viděl budoucnost, mne neuvidí, byla jsem proti tomu chráněna. Ale proč mne napadla zrovna budoucnost? Nevím… Tahle má schopnost se přenášela i na ostatní, pokud jsem s nimi byla déle v kontaktu. Nikdo je neviděl, neslyšel, necítil a nevím co ještě, i když se tím potlačily jejich schopnosti (což dost štvalo Jane, která přicházela dost často o schopnost někoho mučit, protože jsme spolu často spolupracovali). Tohle jsem také uměla. Potlačovat umění dalších.

 

Má schopnost byla však dobrá i v jiných směrech. Aro neviděl můj záměr od Volturiových utéct a vydat se do jakéhosi městečka Forks a hledat toho Edwarda, kterého jsem dříve milovala. Co je ale vlastně láska ???

 

Vybavila se mi tvář Ira. Trávil poměrně často dlouhé hodiny ve společnosti Jane a domlouvali se na dalším tažením v mnoha bojích, ale ty mne už unavily. Jeho schopnost byla jednoduchá, ale účinná a bolestivá. Když někoho kousne, ten někdo zapomněl na svou minulost – a to se přesně stalo mne, ale nevím, co se tehdy semlelo…

 

Edward…

 

Alice…

 

Trhla jsem sebou. Kde jsem to jméno sebrala? Začalo se stmívat. Vyrazila jsem

 

Když jsem odcházela z Volterry ani jsem se neohlédla, tady se mi mnoho nelíbilo- byl to zatím celý můj druhý život. Tak jsem se tedy vypravila hledat svůj první, lidský, své vzpomínky, ztraceny kdesi v dáli…

 

Najdu ho?   Edward…